ŽITÍ, TO JE NEJVĚTŠÍ UMĚNÍ NA SVĚTĚ

Autor: , vydáno 16/08/12 v 17:38

ŽITÍ, TO JE NEJVĚTŠÍ UMĚNÍ NA SVĚTĚ

„Žití, to je největší umění na světě, neboť většina lidí pouze existuje,“ prohlásil Oscar Wilde (1854–1900), irský básník, spisovatel a jeden z nejúspěšnějších dramatiků viktoriánské éry, autor známých divadelních her Jak je důležité míti Filipa nebo Ideální manžel, jehož dílo bylo přeloženo do mnoha cizích jazyků. Tituly jako Obraz Doriana Graye či Strašidlo cantervillské se dočkaly jevištního i filmového zpracování, děti stále vyrůstají na jeho pohádkách.

Wildův život byl plný paradoxů: na jedné straně se mu dostalo společenského uznání, na straně druhé byl ostře kritizován za svůj neskrývaný ateismus a výstřední chování. Přátelil se s vlivnými umělci své doby, těšil se značné slávě, pohyboval se v nejvyšších kruzích, přesto byl zatčen a po dva roky vězněn v žaláři. Za ironii osudu můžeme považovat i fakt, že Wildův otec byl vyhlášeným ušním lékařem, přesto nemohl zabránit tomu, aby jeho syn nepřišel o sluch.

IRSKÝ PŮVOD

Oscar Wilde byl druhorozeným synem lékaře Williama Wilda a básnířky Jane Francescy Wildové. Narodil se v Dublinu, kde žil do svých dvaceti let. Oba rodiče patřili ke vzdělaným a ve svých profesích uznávaným lidem. Sir William Wilde byl úspěšný oční a ušní chirurg, zakladatel dublinské kliniky pro léčbu očních a ušních onemocnění. Za své mimořádné medicínské výsledky byl povýšen do šlechtického stavu a své služby poskytoval samotné královské rodině. Zajímal se rovněž o archeologii a irský folklór, obě témata zpracoval i v knižní podobě.

Oscarova matka byla známá spisovatelka a básnířka, jež pod pseudonymem „Speranza“ psala především irskou vlasteneckou poezii. Vystupovala jako jedna z prvních obhájkyní ženských práv a propagovala vyšší vzdělání pro ženy. Na svou dobu pokroková, nekonvenční žena představovala pro svého syna vzor hodný následování. I on stál pevně za svými názory, které tehdejší společnosti nebyly vždy vhod.

ŠKOLNÍ LÉTA

Než v deseti letech nastoupil do školy v Enniskillenu, dohlíželi na jeho vzdělání přímo rodiče nebo najatí domácí učitelé. Od dětství mluvil Wilde plynně francouzsky a německy, učení mu, na rozdíl od chování, nedělo nikdy problémy. V roce 1871 začal studovat na dublinské univerzitě Trinity College, kde vystudoval klasickou filologii. Patřil k nadaným studentům s vynikajícími výsledky a výraznými uměleckými vlohy. Když se mu podařilo získat stipendium na oxfordské univerzitě, odjel v roce 1874 do Anglie, aby zde následující čtyři roky studoval. V témže roce, kdy školu absolvoval, získal za svou báseň Ravenna Cenu Rogera Newdigata, kterou oxfordská univerzita uděluje studentům za nejlepší poetické dílo.

ESTÉT A PROVOKATÉR

Během studia se mladý bohém připojuje k estetickému a dekadentnímu hnutí, což značně ovlivní jeho budoucnost. Od té doby je kvůli svému skandálnímu vystupování všude známý. Pod vlivem britských spisovatelů Johna Ruskina a Waltera Patera přijímá myšlenku, že umění v životě člověka nabývá zásadního významu. Wilde dokonce tvrdí, že člověk má umělecké dílo vytvořit z vlastního života. A sám se o to také celý život snažil, jednak ve své literární tvorbě, jednak v záležitostech zcela běžných. Nechal si narůst dlouhé vlasy, nosil výstřední oblečení, obklopoval se nejrůznějšími dekorativními předměty – pavími péry, čínským porcelánem, květinami atd. Přestože byl často za své postoje k estetismu vysmíván a kritizován, jeho výroky, mnohdy šokující, se staly populárními.

RODINNÝ ŽIVOT

Po absolvování Oxfordu poznal Florence Balcombeovou. Dvořil se jí, ona však jeho žádost o ruku odmítla. Oženil se až o několik let později s Constance Lloydovou, dcerou irského advokáta, která svým bohatým věnem zajistila Wildovi finanční nezávislost. Měli spolu dva syny: starší Cyril zahynul během 1. světové války ve Francii, o rok mladší Vyvyan šel v otcových stopách – stal se spisovatelem a překladatelem a v roce 1954 publikoval své memoáry v knize nazvané Syn Oscara Wilda.

Manželství mělo spíše formální podobu, přestože Wilde byl milujícím otcem, většinu času trávil nekonečnými večírky v okruhu svých přátel. V letech 1887–1889 působil jako redaktor ženského magazínu Woman´s World, nicméně po dvou letech novinařiny zanechal a opět se oddával společenskému životu. Krom toho se pochopitelně věnoval své literární činnosti. V roce 1888 vydal sbírku původních pohádek, psaných pro své dva syny, Šťastný princ a jiné pohádky.

Wildovy aféry snášela Constance stále hůř, nejtěžší ranou pro ni samotnou představoval okamžik, kdy byl manžel uvržen do žaláře. Takové ponížení nedokázala unést, nechala změnit příjmení sobě i dětem na Holland a muže nadobro opustila.

ZAKÁZANÉ VZTAHY

Již při studiích na Oxfordu si Wilde uvědomoval své homosexuální sklony. Navázal zde několik vášnivých a zároveň skandálních vztahů s ostatními studenty. Osudové se pro něj stalo až setkání s lordem Alfredem Douglasem v roce 1891. O 16 let mladší Bosie, jak mu přátelé přezdívali, je popisován jako rozmazlený, drzý a extravagantní floutek, přesto nebo snad právě proto staršího a životem protřelého Wilda zcela okouzlil. Vytvořil se mezi nimi bouřlivý vztah, který však nakonec vedl k Wildově pádu.

Bosieho otec, markýz z Queensberry John Douglas, s velkou nevolí sledoval rostoucí intimitu mezi jeho synem a pofiderním literátem. Nesouhlasil s jejich soužitím a často Wilda slovně napadal. Opovrhoval jím, nesnášel ho, byl rozhodnutý ho společensky znemožnit. Při premiéře divadelní hry Jak je důležité míti Filipa ho Douglas veřejně ponížil, urážel ho a sprostě mu nadával. Wilde proti němu podal žalobu, markýz byl sice na krátkou chvíli zatčen, ale vzápětí byl propuštěn na kauci. Celá trapná záležitost ovšem měla fatální dohru. Soud se začal zajímat o vztahy mezi homosexuály a detaily z Wildova života začaly vystupovat na světlo. V té době byla homosexualita naprosto nepřípustná, Wilde si z toho však nic nedělal a nesnažil se svou opačnou orientaci skrývat. Dokonce zašel tak daleko, že s několika přívrženci sepsali jakési „právní reformy“, v nichž navrhují, aby homosexualita byla legální. Jejich úsilí však zůstalo nepovšimnuto.

DVA ROKY VĚZENÍ

Místo toho byl spisovatel obviněn ze sodomie a hrubé obscénnosti. První soudní přelíčení v dubnu 1895 skončilo bez vynesení rozsudku. Následovala série křížových výslechů a další soudní stání, které pro Wilda znamenalo dvouletý trest těžkých nucených prací. Zhýčkaný muž, navyklý určitému životnímu standardu, v drsných vězeňských podmínkách strádal a churavěl. Volné chvíle v cele trávil psaním dopisu adresovaném Bosiemu, jehož text tvořilo 50 000 slov. Zredigovaná forma dopisu vyšla až po Wildově smrti v roce 1905 pod názvem De Profundis. Celá necenzurovaná verze byla potom zveřejněna v roce 1962.

Když onemocněla Wildova matka bronchitidou, přála si před smrtí setkat se ještě jednou se svým synem, ale její žádost o návštěvu vězení byla zamítnuta. Nešťastný Wilde byl propuštěn více než rok po matčině smrti v květnu 1897. Cítil, že v Anglii už pro něj není místa, proto se nějaký čas potuloval po Evropě pod novým jménem Sebastian Melmoth, aby se konečně usadil ve Francii. S hrstkou nejvěrnějších trávil čas vysedáváním po pařížských kavárnách a filozofoval o životě. Neustále se potýkal s finanční tísní, pročež spoléhal především na velkorysost svých přátel. Bosie zdědil po smrti svého otce několik tisíc liber, Wilde tedy doufal, že ho bude z těchto peněz alespoň minimálně podporovat. Nevděčný milenec mu však vzkázal, že nehodlá utrácet za nikoho jiného než za sebe. Wildovi nezbylo, než se ještě více uskromnit.

PODLOMENÉ ZDRAVÍ

Při pobytu ve vězení si opakovaně stěžoval na zhoršování sluchu v pravém uchu, sužovaly ho silné bolesti středouší, ale vězeňský lékař jeho stav za nijak akutní nepovažoval. Teprve ve chvíli, kdy Wildovi praskl absces v uchu a perforoval mu bubínek, se mu dostalo alespoň základního lékařského ošetření. Wildovy chronické záněty středního ucha pak vedly až k jednostranné hluchotě. Dlouhá léta se předpokládalo, že za Wildovou smrtí stojí syfilis – nemoc v tehdejší době velmi rozšířená, a to zejména ve společnosti, v níž se Wilde pohyboval. Možná že ji skutečně měl, žádný přímý důkaz ani lékařský záznam ovšem neexistuje. S jistotou můžeme pouze říci, že syfilis nebyl příčinou jeho smrti. Wilda zabila meningoencefalitida vyvolaná závažnou ušní infekcí.

Na konci září roku 1900 Wilde onemocněl, byl upoután na lůžko v jednom z hotelových pokojů v Paříži, kde zůstal následujících deset týdnů až do své smrti. Dostal se do péče ORL specialisty – doktora Tuckera z britského velvyslanectví. Ten mu diagnostikoval absces v uchu. Lékař trval na tom, že musí pacienta okamžitě operovat, dokud ještě není příliš pozdě. Ani rychlý lékařský zákrok však nepřinesl kýženou úlevu. „Operace, kterou jsem musel podstoupit, byla tou nejstrašnější zkušeností,“ prohlásil poté zoufalý Wilde. Pooperační průběh byl obtížný, rána se nehojila a hrozila infekce. Značné bolesti nutily lékaře podávat pacientovi stále vyšší dávky tišících látek: morfia, opia či chloroformu. O měsíc později se objevily náznaky zlepšení a Wilde byl schopen vycházet ven na občasné krátké výlety do města. V listopadu se nemoc začala opět zhoršovat, kvůli silným závratím nebyl Wilde už ani schopný zvednout se z postele. Stavy bělosti střídalo bezvědomí. Vysoké horečky se lékař snažil utlumit studenými zábaly a k pacientovu tělu přikládal pijavice, jak bylo tehdy ve zvyku. Wilde odmítal přijímat potravu, až upadl do komatu, z kterého se už neprobral. Zemřel 30. listopadu 1900, ve věku pouhých 46 let, v chudobě a ústraní, nicméně jeho dílo v zapomnění neupadlo. Dodnes se s ním můžeme setkávat jak na divadle, tak na stránkách knih, ve filmu či rozhlase.

Autor: Blanka Lavičková, foto: Napoleon Sarony

zdroje: news.bbc.co.uk, www.thefamouspeople.com, www.cmgww.com

Komentujte