Studium beze strachu a sluchu

Autor: , vydáno 28/11/11 v 6:00

Studium beze strachu a sluchu

„Napiš něco o škole,“ vybafla na mě kamarádka, když si přečetla některé mé soukromé i veřejné články. Přesněji řečeno – novinářské pokusy. „No, neříkej mi, že by se nenašel nějaký humorný zážitek s těma tvýma ušima?“ (Aby nedošlo k mýlce – neměla na mysli nějakou viditelnou asymetrii sluchového orgánu, nýbrž na první pohled neviditelnou sluchovou vadu.)

Já se však nad jejím nápadem netvářila zrovna nadšeně. Moje odezva byla stejná, jako kdyby mi položila otázku: „Mohla bys nám, prosím, říci nějakou veselou historku z natáčení?“ Nic humorného se mi prostě nevybavilo.

„Pamatuješ přece na Psychopata?“ napovídala mi.

Samozřejmě jsem si na dotyčného profesora s poněkud morbidní přezdívkou a zvláštními metodami výuky vzpomněla. Co měl však společného s mojí sluchovou vadou, to mi nějak nedocvakávalo. (Budiž mi k dobru, že před státnicemi si ve spojitosti se školou nevzpomínám VŮBEC na nic pozitivního, natož humorného.)

„Já když si vzpomenu, jak jsi ho u zkoušek upozornila, ať trochu lépe artikuluje,“ zasmála se kamarádka, „směju se prostě ještě teď.“

„Jo, ty myslíš, jak vám všem položil testovou otázku v rozsahu půl stránky A4 a mně vzal papír a napsal 3 slova i s otazníkem?“ začaly se mi vybavovat podrobnosti.

„To víš, asi předpokládal, že kromě sluchové vady trpím ještě vadou kombinovanou. Nejlépe zrakovou, mentální a možná i nějakým tím skrytým duševním postižením, co já vím.“

„No, vzhledem k tomu, že ti dvě slova napsal skoro přes celou stránku s náležitým povzdechem a očima v sloup,“ zamyslela se kamarádka, „tak bych tomu i věřila.“

„Měla jsem se ho, blbec, optat, co?“ napadlo mě zpětně.

Faktem je, že se tehdy celá třída bavila. Celá třída, kromě mě. Už jsem sice na podobné výstupy byla zvyklá, ale stejně mě některé reakce vyučujících na upozornění o mé sluchové vadě nepřestávaly šokovat. Během let na fakultě jsem například slyšela větu: „Vy vypadáte, že nic neumíte!“ … Když jsem dostatečně pružně nezareagovala na dotaz, který jsem prostě přeslechla, protože jsem zrovna neměla pohled přišpendlený na lektorovi. To si pak, nic netuše, sedíte v lavici (nikoliv na vedení!), všechny pohledy spočinou na vás, ve vzduchu visí otázka, kterou tušíte, ale nevíte, a čeká se na vaši reakci. Ufff! Mohla jsem zareagovat, jak jsem chtěla, výuku jsem zpestřila tak jako tak.

Nebo další výrok: „Já tu vaši vadu znám. Babička taky vždycky slyší jen to, co chce!“ Tahle poznámka mi sice v paměti zůstala, autora jsem však raději vytěsnila. Je stejně zajímavé, jakou má mozek schopnost zapomínání, že? Prostě se soustředíte jen na to pěkné a to, co by vám mohlo jakkoliv ubližovat, zamknete někam hluboko do podvědomí. Přesně tak si proto pamatuji jen ty profesory a profesorky (pravda – ne vždy zrovna oblíbených předmětů), jejichž přednášky jsem si nenechala ujít. Měli totiž připravenou prezentaci v Power Pointu, vizuální podporu pro probíraný předmět a nad to se snažili sami od sebe mluvit přiměřeně hlasitě a s normální artikulací. A to – prosím – i bez mé urgence!

Nejhorší byli:

  • „Uspávači hadů, “ při jejichž výkladu měli co dělat i mí spolužáci se sluchem jako ostříž. Já se z takových přednášek omlouvala, protože, co si budeme povídat – čas je drahý a spánek je lepší doma v posteli!
  • „Zakomplexníci,“ kteří nám dávali neustále najevo znalostní, duševní a jakoukoliv jinou převahu pramenící z jejich vlastní nejistoty. S některými z této skupiny byla sice řeč, proto jsem je postupem času vzala na milost.
  • „Všechnovědci,“ kteří uznávali jen sami sebe a vesmírnou energii. Přesně v tomto, ve VÝJIMEČNÝCH případech obráceném pořadí. Zde jsem se – po reálném posouzení situace – ani nepokoušela naznačovat zásady správné artikulace a v tichosti jsem opisovala poznámky od spolužáků. Někdy to stačilo, někdy ne.

Abyste si nemysleli, že jsem snad po lektorech chtěla nějaké úlevy. Probůh, to určitě ne!!! Upozorňovala jsem na sluchový handicap až tehdy, když už opravdu nebylo zbytí. V tomhle ohledu jsou možná ve výhodě neslyšící studenti, kteří ovládají znakový jazyk. Mohou požádat o tlumočníka a vyučující si pak může drmolit pod vousy, jak chce. Pro mě není znakový jazyk jazykem přirozeným. Se svými základy bych na tom byla hůř, než kdybych se snažila obsah jednotlivých předmětů vyčíst z hvězd. Takže mě nezbývalo nic jiného, než zbystřit zrak a inteligenci a nějak se s tím porvat.

Každopádně, jestli ta vysokoškolská studia letos zdárně zakončím, pak mám plán – poprvé v životě se opiju! Sice už jsem párkrát při různých příležitostech opitím/propitím/nalitím vyhrožovala, ale zatím to ještě nějak, ehm, nedopadlo. A jelikož mám takového tucha, že to nedopadne ani tentokrát, připravuji plán č. 2 – něco si v rámci psychické hygieny zakoupím! Ten nahoře musí přece vědět, že si to zasloužím!

Autorka publikuje na blogu romanaprochazkova.blog.ona.idnes.cz. Pracuje jako redaktorka FRPSP v rámci evropského projektu Redakční centra.

autorka: Romana Procházková, ilustrace: Veronika Chladová

Komentujte