Startovní výstřel pro nás neplatí

Autor: , vydáno 23/04/12 v 6:00

Startovní výstřel pro nás neplatí

Plavecký stadion je plný lidí, diváci v hledišti se těší, jakými výkony je sportovci překvapí, trenéři udělují poslední instrukce, povzbuzují své svěřence a ti se zase snaží zkoncentrovat své síly k nadcházejícímu závodu. Kristin Atesová i Marcus Titus vypadají na první pohled jako všichni ostatní plavci – také se rozcvičili, zaujali pozice na startovních blocích a jsou odhodláni podat nejlepší možný výkon.

Jediné, co může upozornit na jejich odlišnost, je signál určený k odstartování závodu. Startovní výstřel je v jejich případě nahrazen světelným znamením. Marcus a Kristin totiž neslyší. I oni však chtějí zúročit nekonečné hodiny poctivého tréninku, chtějí uspět a získat medaili. Oba mají své sny, cíle a sportovní nadšení jako každý jiný atlet na světě.

Narodili se s těžkou sluchovou ztrátou, která s sebou přináší nejednu starost. Zatímco někteří mohou jejich stav považovat za postižení, oni sami se k němu staví zcela opačně. Vzali svůj osud do vlastních rukou a rozhodli se světu dokázat, že úspěch nemá se sluchem nic společného. „Neslyším. To ale neznamená, že bych se nemohl věnovat tomu, čemu opravdu chci,“ říká rezolutně Marcus.

„Někdy dokonce skočím do vody jako první, protože světlo se pohybuje rychleji než zvuk,“ podotýká Kristin. Pokud se stane, že při některých závodech světelný signál není k dispozici, musejí se neslyšící plavci spoléhat na své periferní vidění, jímž sledují ostatní závodníky a orientují se podle nich. „Závodit zkrátka můžete, i když neslyšíte výstřel ze startovní pistole ani povzbuzování fanoušků,“ tvrdí svorně.

Američan Marcus Titus (1986) pochází z Tucsonu, druhého největšího města Arizony. Ke sportu má jednoznačně kladný vztah. Ještě předtím než našel zalíbení v plavání, zkoušel hrát fotbal, golf a basketbal. „K plavání mě vlastně přivedla máma, když mi bylo 12 let. Navrhla mi, abych ho vyzkoušel, nemám totiž moc rád sporty, u kterých se musí běhat a člověk se při nich potí. V prvním ročníku na střední škole jsem se přihlásil do školního plaveckého týmu, ale moc jsem si od toho nesliboval. První měsíc byl katastrofální. Tréninky a plavky jsem nenáviděl. Pak se mi najednou začalo dařit a moje výsledky překvapily nejen mě, ale také mé spoluhráče z týmu i samotného trenéra. Cítil jsem z jejich strany velikou podporu, což mě motivovalo, abych ve svém úsilí pokračoval. Teď jsem opravdu šťastný, že jsem se dostal právě k tomuto sportu. Miluju atmosféru během závodů a ve vodě se cítím skvěle. Závodění jsem si natolik oblíbil, že jsem na něm skoro až závislý,“ směje se Marcus. Ke svým koníčkům řadí ještě horolezectví, cyklistiku nebo třeba přípravu japonských jídel. „Když si potřebuju skutečně odpočinout, spím. Ležím v posteli a jen tak podřimuju. Trénuju šest dní v týdnu dvě až čtyři hodiny denně, uplavu přes pět kilometrů, a tak mi někdy pár hodin spánku navíc přijde vhod,“ vysvětluje mladý sportovec.

HLUCHOTA NENÍ PŘEKÁŽKOU

Marcus je od narození téměř hluchý. Na obou uších má těžkou ztrátou sluchu, kterou alespoň částečně kompenzuje sluchadlem na lepším uchu. To mu pomáhá především při komunikaci s ostatními. Ovládá rovněž americký znakový jazyk a hojně využívá tlumočnických služeb. Ostatně tlumočník ho často doprovází i na samotné závody, aby se mohl plně věnovat jenom plavání a nemusel plýtvat energií při vyčerpávajícím odezírání.

Čtyři roky patřil k plaveckému týmu reprezentujícího věhlasnou arizonskou univerzitu, kde studoval speciální pedagogiku. Tam také přišel ke své přezdívce: „Když jsem se svému trenérovi poprvé představil celým jménem – Marcus James Titus, on mi okamžitě odpověděl, že to zní jako jméno římského císaře a začal mi říkat Marcus Aurelius,“ vzpomíná se smíchem.

Pro Marcuse je typické najít si na všem nějaká pozitiva. Dokázal to i v souvislosti se svým handicapem: „Plavání není jen otázkou fyzických sil a schopností, důležitá je také vaše psychická odolnost a vyrovnanost. Hluchota odstraňuje všechny zvuky, které by mě mohly vyrušit z koncentrace před startem. Neslyším, o čem se ostatní kolem mě baví, takže se zbytečně nerozptyluju jejich poznámkami. Pomáhá mi to zachovat klid, vnímám jen své tělo a díky tomu se můžu lépe soustředit na vše, co mě v následujících chvílích čeká.“

VÝZNAMNÉ REKORDY

Marcus patří mezi nejúspěšnější neslyšící sportovce. Potvrzují to i vynikající výsledky z několika prestižních závodů světové úrovně. V loňském roce byl na plaveckém mistrovství světa neslyšících v Portugalsku zvolen nejlepší plavcem poté, co vyhrál celkově hned devět medailí: pět zlatých a jednu bronzovou v kategorii jednotlivců a spolu se svým týmem získal v plavecké štafetě stříbrnou medaili a dvě bronzové. Postaral se přitom rovnou o tři světové rekordy mezi neslyšícími plavci: 50 m prsa (27:74 s), 50 m volný styl (23:46 s) a 100 m volný styl (51.42 s). Uplynulou sezónu může považovat za obzvlášť vydařenou, podařilo se mu totiž uspět i v Mexiku na Panamerických hrách, kterých se účastní sportovci bez zdravotního postižení. Obsadil třetí místo v prsařské stovce. „Byla to pro mě obrovská výzva,“ říká Marcus, „podpora rodiny, přátel i ta ze strany diváků mě motivovala k tomu, abych plaval co nejrychleji.

PŘÍŠTÍ CÍL – OLYMPIÁDA

Marcus je ve skvělé kondici, posilované jeho neskutečnou houževnatostí a odhodláním. Dá se tedy předpokládat, že v budoucnu si připíše ještě mnohá vítězství. Novou metu pro něj představuje účast na letošních olympijských hrách v Londýně. „Na olympiádu v Pekingu v roce 2008 se mi nepodařilo kvalifikovat, ale jsem si jistý, že tentokrát se moje šance výrazně zvýšily. Zkušenost z Panamerických her mi v tom určitě pomůže. Ještě ale musím zapracovat na své technice, abych si vylepšil čas. Pak mám naději být členem olympijské výpravy a splnit si tak další ze svých snů.“

KOMUNIKACE S TRENÉRY

Za úspěchy každého sportovce stojí i práce jeho trenéra. Bez vzájemné důvěry a pochopení by toho příliš nedokázali. Vztah Marcuse s jeho trenérem se od ostatních plavců v týmu liší pouze v jediném – ve způsobu komunikace: „Při odezírání potřebuju lidem vidět do tváře, takže si trenér musel chvíli zvykat, že na mě nemůže začít mluvit kdykoliv. Teď už se snaží vždy ujistit, že ho zrovna sleduju, když mi chce něco říct.“ Celý tým trénuje společně, navzájem se upozorňují na chyby a nezapomínají ani na vyjádření podpory. Jen Marcus se občas kvůli své hluchotě dostane do úzkých: „Někdy se stane, že si kluci něco povídají, řeší třeba něco důležitého ohledně závodů, ale já v tu chvíli nemůžu dost dobře odezírat. To se pak cítím trochu izolovaně.“

Dostatečné porozumění je základem dobré spolupráce, proto Národní centrum pohybové aktivity a invalidity (The National Center on Physical Activity and Disability) trvá na tom, aby se trenéři neslyšících sportovců naučili alespoň základní fráze ve znakovém jazyce a pravidla komunikace s neslyšící osobou.

Kristin Atesová (1991) je rovněž americkou rodačkou. Žije ve státě Louisiana, má dva sourozence a studuje na soukromé univerzitě. Plavání se věnuje už od svých šesti let. Také ona má na svém kontě nejeden úspěch. Za všechny jmenujme druhé místo ve štafetě na Deaflympiádě v Austrálii (Melbourne 2005) nebo dvě zlaté, jednu stříbrnou a dvě bronzové medaile v kategorii jednotlivců z mistrovství světa v plavání neslyšících na Tchaj-wanu (Tchaj-pej 2007). Účast na mezinárodních soutěžích a příležitost poznat další neslyšící sportovce považuje za jednu z podstatných věcí, které jí dříve chyběly: „Závodit s ostatními neslyšícími bylo zkrátka úžasné. Vyrůstala jsem mezi slyšícími a celý život jsem soutěžila právě se slyšícími atlety. Být najednou obklopena lidmi, kteří mají stejné potřeby jako já, pro mě bylo opravdu jedinečné a nezapomenutelné,“ vysvětluje své nadšení Kristin. „Díky mezinárodním soutěžím se podívám do celého světa a musím říct, že cestování se stalo mým velikým koníčkem. Navázala jsem nová přátelství, dodnes zůstávám v kontaktu s kamarády z Německa, Austrálie, Švédska, Ruska, Tchaj-wanu, Jižní Afriky a několika dalších zemí. Poznávat nové, odlišné kultury mě uchvátilo. Takové zkušenosti jsou k nezaplacení.“

ZA HLUCHOTU SE NESTYDÍM

Kristin Atesová se adaptovala do každodenního života i přes těžkou oboustrannou sluchovou vadu. Trenérka univerzitního plaveckého oddílu o tom dokonce přes rok neměla ani ponětí. „Než jsem se s Kristin setkala osobně, vyměnily jsme jen si několik mailů. Vůbec mě nenapadlo, že neslyší. Proto jsem byla nejdřív trochu v šoku a cítila jsem se trapně, když jsem se to konečně dozvěděla,“ přiznává Lena Guarriellová. To ovšem neznamená, že se Kristin za svou hluchotu stydí, naopak o ní dokáže mluvit zcela otevřeně: „Narodila jsem se do slyšící rodiny, poškozený sluch mám pouze já a pak můj mladší bratr. O světě neslyšících neměli rodiče do té doby žádné informace. Roky jsem docházela k logopedovi a pracovala na svém ústním projevu. Tehdy jsem to nenáviděla, ale ta dřina se nakonec vyplatila. Ke komunikaci používám převážně řeč a odezírání. Díky kochleárnímu implantátu slyším celkem dobře, ale v bazénu ho samozřejmě používat nemůžu. Přístroj totiž nesmí přijít do kontaktu s vodou. Bez něj neslyším nic, což má i své výhody. Například v noci můžu nerušeně spát,“ vesele podotýká Kristin.

ŠKOLA MÁ PŘEDNOST

Kristin studuje molekulární a buněčnou biologii na Tulane University v New Orleansu. „Při výběru vysoké školy pro mě bylo podstatné hlavně kvalitní akademické zázemí, což univerzita Tulane splňuje, ovšem její plavecký oddíl jsem pochopitelně s nadšením uvítala,“ říká nadějná studentka, jejímž cílem je medicína, tedy obor pro sportovce ne zrovna typický. Ambiciózní a mimořádně cílevědomá Kristin rozhodně nepatří mezi běžné studenty ani sportovce. Jestliže k plavání přistupuje s největší zodpovědností, o studiu to platí dvojnásob. „Většinu úkolů vyřeší dřív než my ostatní,“ tvrdí o ní její spolužáci a kolegové z týmu. „Nepochybně patří k nejchytřejší z nás. Je velmi pilná a svědomitá: zatímco my jdeme o víkendu třeba na výlet, ona doma studuje. Ani při tréninku nikdy nic neošidí, skvěle se vedle ní pracuje, protože do všeho dává srdce.“

Zatímco na střední i základní škole měla k dispozici tlumočníka znakového jazyka, univerzitní studia zvládá pomocí kochleárního implantátu sama. „Přístroj funguje dobře i na větší vzdálenost, přesto raději sedím v přední části učebny. Naštěstí nejsem odkázaná jenom na často nespolehlivé a únavné odezírání, stále mi však slouží jako taková záloha. V kombinaci s KI mám absolutní jistotu, že jsem vše pochopila správně.“

ZÁŽITKY Z MISTROVSTVÍ V PORTUGALSKU

Mistrovství světa v plavání neslyšících v portugalském městě Coimbra se zúčastnili oba výše zmiňovaní sportovci. Kristin Atesová spolu s dalšími neslyšícími plavkyněmi – Peggy Liangovou, Samanthou Elamovou a Beccou Meyersovou tvořily vítězný štafetový tým ve volném stylu. Časem 8:49.55 překonaly předchozí rekord favorizovaného ruského týmu. Marcus byl dokonce vyhlášen nejlepším plavcem, přesto oba shodně uvádějí, že víc než dobré výsledky je nadchla celková atmosféra během soutěžení. „Vždycky jsem trénovala se slyšícími plavci, jak v MAC (Mecklenburg Aquatic Club), tak na univerzitě Tulane. Jsem vděčná za zkušenosti, které jsem při tom mohla získat, bavilo mě to a nikdy mi nevadilo, že jsem mezi nimi jediná neslyšící. Zároveň to pro mě byl neustálý boj, abych nezůstávala o krok pozadu. Stále jsem se musela mít na pozoru, jestli mi někdo něco neříká, jestli na mě zrovna někdo nevolá atd. Ovšem soutěžit v neslyšícím prostředí je jiné, tam jsme všichni v podobné situaci. Každý z nás dobře ví, čím si den za dnem procházíme. Pro nás nejsou závody jen sportovní zápolení, pro nás je to i kulturní událost. Když se ohlédnu zpět, není to můj plavecký výkon, co se mi při vzpomínce na tyto závody hned vybaví, ale především krásné zážitky s mými neslyšícími přáteli z týmu,“ popisuje své pocity Kristin.

Organizátoři se snažili maximálně vyjít vstříc potřebám neslyšících sportovců a vytvořit tak pro ně ideální soutěžní podmínky. Ke startu se používaly tři světelné sekvence, které plavcům signalizovaly, kdy se mají připravit na bloky, zaujmout pozici a skočit do vody.

„Domlouvali jsme se mezi sebou znakovým jazykem, takže k nedorozumění docházelo jen zřídka. Konečně jsem dostával sto procent informací a nemusel jsem být stále ve střehu, aby mi něco neuteklo. Bylo to tak osvobozující a pohodlné,“ dodává Marcus.

Nicméně ani v tomto idylickém prostředí se nesmí podceňovat vzájemná rivalita. „Ačkoliv soutěžíme tak říkajíc mezi svými, musíme mít na paměti, že jsme sice přátelé, ale zároveň konkurenti,“ poznamenala Kristin.

Už teď se oba plavci těší do Maďarska na příští Deaflympiádu (Budapešť 2013), kde budou moci znovu poměřit síly se svými protivníky.

VZKAZ NA ZÁVĚR

Marcus Titus a Kristin Atesová jsou pouze dva z mnoha handicapovaných sportovců. Jejich osobní příběhy názorně ilustrují, čeho všeho je člověk schopen, má-li patřičné odhodlání a tvrdě na sobě pracuje. „Mezi plaveckou elitu mě vynesla i podpora ze strany mé rodiny a přátel. Stejně jako já ani oni nepochybovali o mých schopnostech. Moje rada těm, kdo chtějí v životě něčeho dosáhnout, zní – miřte vysoko a nebojte se neúspěchu. Začněte tím, že si stanovíte určitý cíl, a udělejte pro něj maximum. Věřte si, nebojte se klást si vysoké cíle a dělejte všechno pro to, abyste se dostali tam, kde chcete opravdu být. Ignorujte každého, kdo se vám snaží namluvit, že na to nemáte,“ zní Marcusův vzkaz ostatním lidem. A ještě přidává: „Nepoužívejte hluchotu jako výmluvu, není vaší berličkou ani slabostí. Přijměte ji za svou, naučte se s ní žít a zkuste si na ní najít nějakou přednost.“ Stejného názoru je i Kristin Atesová: „Nedovolte, aby vás hluchota, nebo jakákoliv jiná vada, v čemkoliv zastavila. Postižení by vám nikdy nemělo bránit snít svůj velký sen.“Foto: Carlton Parker, Chris McGrath

Zdroj: www.usaswimming.org, www.tulanegreenwave.com, usadeafsports.org

Komentujte