Srdce pro velkou příležitost

Autor: , vydáno 31/05/11 v 22:05

Srdce pro velkou příležitost

14. prosince si pražská Unie neslyšících pozvala na jednu ze svých pravidelných besed hosta vskutku vzácného – legendu české atletiky, několikanásobnou rekordmanku a olympijskou vítězku v hodu oštěpem Danu Zátopkovou (1922). Stále vitální a optimisticky smýšlející dáma vzpomínala na své sportovní začátky, na cestování a společný život prožitý po boku svého muže, rovněž významného sportovce světové úrovně Emila Zátopka.

„Mým rodištěm je sice Fryštát v Karviné, ale téměř celé dětství a dospívání jsem prožila v Uherském Hradišti, kde byl můj otec velitelem vojenské posádky. Maminka byla tzv. malérečkou – uměla malovat krásné slovácké ornamenty a chodila ve slováckém kroji. Svatbu měli rodiče pouhé tři týdny před vypuknutím 1. světové války, pak musel tatínek narukovat. Dlouho o něm maminka neměla žádné zprávy, v Bělorusku padl do zajetí a domů se vrátil až v roce 1920. Rodiče se konečně opět shledali a mohli založit rodinu, to už bylo oběma přes třicet let. Já jsem se narodila jako první a po mně moji dva bratři. Emil byl dokonce z osmi dětí. Spolu jsme však žádné děti neměli.

Emil i já jsme se narodili ve stejný den, měsíc i rok. To nám občas dělalo trochu problémy, hlavně na úřadech při vyřizování občanských průkazů, pasů a podobně. Nikdo nám to nechtěl věřit. Dokonce my sami jsme zprvu měli pochyby, než jsme si vzájemně ukázali legitimace. Oba jsme byli atleti, Emil běhal a já házela oštěpem. V roce 1952 na olympijských hrách v Helsinkách jsme společně získali čtyři zlaté medaile. Čtyřikrát hrála československá hymna, až se Fini smáli, že už ji znají nazpaměť. Byly to krásné časy. Vzpomínám, jak jsme ve Finsku chodili do lesa na houby. Rostla tam spousta pravých hřibů, které nikdo nesbíral.

My jsme s Emilem vůbec hodně cestovali. A nejen po Evropě, vyjeli jsme i mnohem dál. Do zemí, kde už se angličtinou, francouzštinou nebo němčinou příliš nedomluvíte. Moc se nám líbilo v Číně, kde jsme strávili několik měsíců. V té době tam bylo k vidění ještě mnoho krásných starých budov, dnes už je nahrazuje nová architektura. Také jsme samozřejmě ochutnávali tamější kuchyni. Hnědozelená speciálně připravovaná kachní vejce nebyla nic moc, zato výborné, křehké, smažené masíčko bylo vynikající. Nemohli jsme přijít na to, co za zvíře to vlastně jíme, proto jsme se zeptali našeho průvodce. Prý jde o zvláštní druh slepice. S tím jsme se nespokojili a chtěli jsme vědět, co je to za druh. Nakonec z něj vypadlo, že to slepičí maso jsou ve skutečnosti žabí stehýnka.

V Indonésii se nám velice líbila jejich řeč, která hojně používá složeniny z různých slov. Bavilo nás se je učit, dodneška si některé z nich pamatuju.“

Paní Zátopková vyprávěla jednu historku za druhou a čas rychle plynul. Když se beseda nachýlila ke konci, mrzelo mě, že na další zážitky se už nedostalo. A tak jsem si pro ně došla přímo k ní domů. Její život plný báječných vzpomínek by vydal na desítky dalších rozhovorů, však ji také novináři nenechají chvíli na pokoji. Kromě toho se nadále věnuje práci v Českém klubu olympioniků, neustále je zvána na různé sportovní a společenské akce doma i v zahraničí, pečlivě sleduje sportovní dění a nezapomíná dbát ani na svou vlastní fyzičku.

Jak se vám líbilo na besedě s neslyšícími v pražské Unii?

Sama zhruba od 78 let hůř slyším, proto jsem měla trochu obavy, jak se společně dorozumíme, ale na místě byli tlumočníci a přepisovatelka mluvené řeči, takže šlo všechno hladce. Byl to příjemný večer. Z matčiny strany se u nás v rodině objevuje ve vyšším věku nedoslýchavost. Můj dědeček už byl v pokročilém věku téměř hluchý, neslyšel, že se na něj řítí splašené koně, porazili ho a on na následky zranění zemřel. Já mám na pravém uchu zvukovodové sluchadlo. Dobře že ty nové technologie existují. Pravý sluch sice úplně nenahradí, ale výrazně pomohou. Obávám se však, že poruchami sluchu budou lidé trpět čím dál víc. Zvláště mladí se vystavují zvýšenému hluku.

A taky jsou čím dál línější. Nezdá se vám?

Za našich let jsme přišli ze školy, rychle udělali úkoly, aby rodiče nemohli nadávat, a běželi jsme se vylítat ven. Teď se děti drží víc doma, vysedávají před počítačem a pohyb je moc nezajímá. Občas vidím děti, jak si před mými okny čutají s míčem. Říkám jim, ať jdou na hřiště, jinak mi zničí zahrádku, ale oni odpovídají: My nemůžeme, rodiče nám to nedovolí. To je ono – rodiče jim to nedovolí. Bojí se je nechat bez dozoru, aby jim někdo neublížil, aby je někdo neunesl. Opravdu smutné, co se teď děje.

Když už jste vzpomněla svá dětská léta, kdy jste našla zalíbení ve sportu?

Odmalička, asi od šesti let, jsem chodila do Sokola. Byla jsem dobrá v gymnastice, na gymnáziu jsem přidala volejbal. Jednoho dne si mě všiml trenér házenkářského družstva, vyzkoušel mě a udělal ze mě kapitánku. V roce 1949 naše družstvo zvítězilo na mistrovství republiky.

Ve 24 letech jsem šla studovat do Brna tělocvik. Při zkouškách mi dali do ruky oštěp a hned mi to s ním dobře šlo. Poslali mě na mistrovství republiky, ale to víte, moc se mi nechtělo, vždyť jsem to ještě ani pořádně neuměla. Jenže já kupodivu vyhrála. Začala jsem tedy pilně trénovat u nás v Uherském Hradišti. Správce hřiště, pan Sdílna, choval slepice, které se často procházely přímo po závodišti, a tak se stalo, že jsem jednu z těch slepic „ulovila“. Pan správce mi tenkrát hrozně vynadal a zakázal mi tam dál trénovat. Teprve když jsem v Helsinkách získala olympijskou medaili, se mi přišel omluvit a mohla jsem se na hřiště zase vrátit. Zároveň jsem mu musela slíbit, že to na něj nikde neřeknu, čili tuhle historku dávám k dobru až po jeho smrti.

Určitě máte těch úsměvných vzpomínek více, při sportu se přece užije spousta legrace…

Paní Zátopková drží v ruce fotografii s oštěpem a ukazuje mi ji.

„S touto fotkou se pojí jedna historka. Po mém vítězném hodu na olympiádě v Helsinkách za mnou přímo na hřiště přišel mladík a v ruce držel můj oštěp. Přinesl mi ho na památku. Ten muž totiž stál v dopadovém poli a dohlížel na to, kam oštěpy přistanou. Dodneška ho mám, akorát jaksi změnil podobu. Emil z něj kdysi bez mého vědomí udělal násadu na smeták. Samozřejmě jsem se nejdřív rozčílila, ale pak jsem uznala, že smeták v domácnosti užijeme víc. Jenže co se nestalo… Po třiceti letech někdo zazvoní u dveří. Otevřu, přede mnou vousatý muž středního věku a shání se po mém oštěpu. Byl to onen finský mladík, který neváhal jen přes půl Evropy, aby mě vyhledal a podíval se na vzácnou olympijskou relikvii. Copak jsem mu mohla říct, že ji používám jako smeták do kuchyně? Začala jsem se vymlouvat, vymýšlet si, že je oštěp v muzeu, to se ale právě rekonstruuje, není tedy možné ho navštívit. Když jsem viděla, jak je Fin strašlivě zklamaný, hnulo se ve mně svědomí a šla jsem s pravdou ven. Omluvila jsem se, ukázala mu, jak teď oštěp vypadá, a čekala, co on na to. Nejdřív byl pochopitelně úplně konsternovaný, ale nakonec byl rád, že jeho cesta nebyla zbytečná, že oštěp přece jen viděl. Otevřela jsem víno a dlouho jsme si povídali.“

Se závodními sporty se úzce pojí fanouškovství. Co si myslíte o agresivních fanoušcích, kteří jsou přítomni zvláště na fotbalových utkáních? Perou se, ničí veřejný majetek a obyčejný člověk se jim radši snaží vyhnout.

Je fakt, že fanoušek sportovce podporuje, tzv. hecuje. Povzbuzuje ho k lepšímu výkonu. Jakmile se to ale zvrhne v agresivitu, v disharmonii, už je to nebezpečné. Nevím, jak by se to dalo udržet v mezích. Myslím, že si s tím nikdo celkem neví rady. Jde o výstřelky mladých lidí, kteří ani nejdou sledovat zápas, jako se tam jdou spíš vyřádit. Za mého mládí jsme necítili potřebu někde někoho zmlátit, udělat nějaký virvál. Taky jsme tropili rošťárny, ale v malém, nikde ne v takových velkých akcích a tak agresivním způsobem. Je to zřejmě věcí výchovy, záležitost pro psychology. Mládež byla dříve vychovávána jinak než ta dnešní, byli jsme vedeni k určitým hodnotách, co je a není správné. Dneska tato stránka morální výchovy dost zaniká. V atletice se naštěstí takoví fanoušci neobjevují.

Pravda. Je zajímavé, že se to týká jen některých sportů.

Jen vybraných sportů a vybraných akcí. Rivalita mezi jednotlivými týmy vyprovokuje fanoušky k razantnímu fandění, začne mít tradici, začne narůstat, chopí se ho lidé s narušenou morálkou a je zle.

Vraťme se raději k normálním fandům, kteří jsou pro sportovce skutečným přínosem. Vnímala jste jejich podporu přímo na stadionu během závodění? Co vás skutečně motivovalo k vítězství?

Už jenom úroveň závodu člověka vybudí. Něco jiného je závodit na přeboru v Kotěhůlkách, něco jiného v Ostravě na Zlaté tretře nebo na mistrovství světa. To už vás samo o sobě nabudí k jakési nervové mobilizaci, že o něco jde, že to není jen tak házet někde za stodolou. Právě závod na určité úrovni potřebuje závodník k tomu, aby se vyhecoval. Na olympiádě přibude další aspekt – tam si naráz uvědomí, že už nezávodí jen za sebe, ale za svůj národ. Chce uspět, aby se z davu sportovců z celého světa ocitl na stupni vítězů zrovna on, aby všichni na stadiónu povstali a poslouchali jeho státní hymnu. Těší se z toho, jak budou lidé doma šťastní, že vyhrál a upozornil zbytek světa na svou zem.

To je ale přece velká zodpovědnost, až by se jí člověk mohl zaleknout.

Ano, to je obrovská zodpovědnost, která padne na závodníka. Tam se ukáže, jestli má dotyčný srdce pro velkou příležitost. V momentě si uvědomí: tak a teď jsem tady sám jako voják v poli. Buď hop, nebo trop. Musím se zmátořit. Někoho to může srazit na kolena, neunese tíhu té situace, takových závodníků je dost. Najednou nedokážou podat výkon, který je u nich jindy standardní, nervy jim potlačí fyzické schopnosti.

Naopak dobrý závodník je ten, který v tréninku nikdy nehodí světový rekord, ale když o něco jde, tak se mu vede. V tom právě spočívá ta nervová koncentrace. To je ve sportu velký kumšt – umět se připravit fyzicky i mentálně na okamžik, který potřebujete.

A dá se to natrénovat?

Dá. Nebyla jsem zdaleka takový atlet jako Emil, ale naučila jsem se to od něj. On si třeba řekl, že za měsíc udělá světový rekord na 10 km, a taky ho udělal. Dovedl si vše přesně rozfázovat. Pro mě byla dlouho záhada, jak to dovede. Pak jsem zjistila, v čem to vězí. Musíte se dobře znát. Sebe sama poznáte v tréninku, občas je potřeba se umět přinutit udělat něco, co se vám třeba zrovna nechce. Musíte znát své možnosti, schopnosti, své limity. Vědět, co má na vás jaký vliv, jak tělo reaguje na určité dávky tréninku, musíte se sledovat.

Když jsem začala závodit, byla jsem dost lhostejná. Bavilo mě trénovat, běhat, skákat, házet, ale netoužila jsem po vítězství. Až později jsem si uvědomila, že jsem vlastně pohodlná, že se musím naučit zapnout nervovou soustavu tak, aby to mělo dobrý vliv na můj fyzický výkon.

K tomu jste jako trenérka vedla i své svěřence?

Já jsem nepřipravovala žádného vrcholového sportovce, dělala jsem ústředního trenéra pro naše vrhače. Zajišťovala jsem jejich tréninky, soustředění, ale abych konkrétně radila, jak má kdo házet diskem, to ne. Já jsem trénovala toho, kdo přišel, nikdy jsem se nedívala, jestli má na světový rekord, nebo ne. To mi bylo jedno. Kolega trenér mi říkal: ty si vybíráš lidi podle toho, jak jsou ti sympatičtí, ne podle jejich výkonů. A měl pravdu.

Nemrzí vás, že jste jako olympijská vítězka nevychovala svého pokračovatele?

Kdepak. Nahlédla jsem do trenérské kuchyně a vím, že vynikající sportovec ještě nemusí být dobrý trenér. Nestačí předat jen to, co umí sportovec sám. Takhle to opravdu nefunguje. Pokaždé sedláte jiného koně.

Já jsem trénovala dívky, a přestože jsem žádnou rekordmanku nevychovala, strávila jsem s nimi prima období. Za ta léta jsem si k nim vytvořila blízký vztah. To už vás pak nezajímají jen jejich sportovní výkony a jak se chovají na stadionu při tréninku, začnete se zabývat i jejich osobními problémy. Najednou začnou blbnout, protože se zamilují, a než se nadáte, vtáhnou vás do svého soukromého života.

Chodily si k vám i pro radu?

Jistě, byla jsem jejich, jak se říká, suchá vrba. Vzniklo mezi námi pěkné pouto. Dodneška za mnou některé chodí. Samozřejmě ten vztah prošel vývojem, už se změnil, ale pořád se máme o čem bavit. Vzpomínáme, jak jsme třeba chodily do Stromovky skákat přes lavičky.

Ve švýcarském městě Lausanne se nachází Olympijské muzeum, kde má svou sochu i váš manžel Emil Zátopek. Sama jste ji tam v roce 2002 jela odhalit.

Olympijský výbor tehdy vypravil dvě letadla. Místo, kde Emilova krásná socha stojí, je moc pěkné a také symbolické. Přímo za ní totiž roste lípa, náš národní strom. Pokládám za velkou poctu, že je Emil v tak dobré společnosti ostatních významných sportovců.

Socha se povedla, co už se ale vydařilo méně – alespoň z vašeho pohledu –, je román francouzského spisovatele Jeana Echenoze Běhat o životě Emila Zátopka. Vám se kniha nelíbí, odmítla jste se zúčastnit jejího křtu, dokonce jste nechtěla, aby u nás vůbec vyšla. Proč?

Tu knihu mi ani nepřipomínejte! Je to hrůza! Je plná lží a faktických chyb, ani jeho výkony tam nejsou uvedeny správně, přitom jsou historicky zaznamenané. Naše rodinná přítelkyně, která s námi léta bydlela pod jednou střechou, je v ní označována za zrádkyni a udavačku. Přitom poctivějšího člověka aby pohledal. Byla férová, spolehlivá, masarykovského vychování, a autor ji tam vylíčí jako donašečku STB. Je to sprosté. Ona se ani nemůže bránit, už totiž nežije. Nejhorší je, že si teď řada lidí může myslet, že to tak skutečně bylo. Mrzí mě, že naše nakladatelství knihu vydá, ačkoliv jsem je na to upozorňovala. Ať si ji vydají Francouzi!

Svému manželovi jste říkala Ťopku. Jak k této přezdívce přišel?

Ťopek je vlastně zkomolenina příjmení Zátopek. Po válce dělal vojenskou akademii, byl u tankistů. Sloužili tam s ním Rusíni, kteří měli problémy s výslovností jeho jména. Různě ho komolili, až z toho vzniklo Stopek. Z vojny se Emil vrátil domů s touto přezdívkou a kluci z atletické party ve Zlíně si ji upravili na Ťopek. Tak se to ujalo, že jsme pak pro všechny byli Ťopkovi. Říkalo se: jdeme k Ťopkům, sejdeme se u Ťopků…

Jak se sportovec vyrovnává s tím, že mu s přibývajícími roky ubývá sil?

Řekla bych, že podstatně hůř než normální lidé. Sportovci jsou totiž zvyklí spoléhat se na svou fyzickou kondici, věří na ni. Jakmile jim začne slábnout, bývají z toho poplašení. Obyčejný člověk to bere jako přirozenou věc. Myslí si: mám 70 roků, tak co od sebe můžu chtít? Ovšem my, sportovci, jsme na svou kondici více namyšlení, a pokud si ji hledíme, poměrně dlouho nám vydrží. Jakmile skončíme s vrcholovým sportem, nesmíme se přestat pohybovat úplně. Tělo zvyklé dlouhodobě fyzicky hodně vydávat potřebuje takzvaně dotrénovat. Sportovec i nesportovec si může najít určitou formu pohybu, která mu vyhovuje, a tu by si měl uchovat – samozřejmě s ohledem na věk. Stáří člověku možností ubírá, ale stále nějaké zachovává. Nohy máme na chození. Jakmile si sednu do kouta, a budu sedět, nožičky začnou chřadnout.

Co pro svou fyzičku děláte vy?

Do 82 let jsem jezdila na kole. Teď už mi zbývá jen turistika, plavání a gymnastika. Omezila jsem jídlo, ale na to si člověk zvykne. Ostatně nepotřebuju přijímat víc energie, než jsem schopna vydat. Samozřejmě pozoruju, jak síly stále více ubývají. Se smutkem v duši konstatuju, že ještě nedávno mi pětikilometrová procházka nedělala potíže, teď mě po ní na druhý den třeba bolí noha. A tak mi nezbývá než ji zkrátit na tři kilometry. Ke všemu je třeba přistupovat rozumně, co člověku věk a zdraví dovolí, jen zůstat v pohybu. Nejhorší je zalézt a nedělat nic.

Autor: Blanka Lavičková, foto: autorka, archiv Dany Zátopkové

Komentujte