Sny se mají vždy plnit

Autor: , vydáno 25/03/10 v 19:42

Sny se mají vždy plnit

Krátce před Vánoci nám přišel do redakce zajímavý e-mail. Začínal slovy: Už delší dobu zvažuji napsat do časopisu krátký článek o mém životě se sluchovým handicapem, chci ukázat ostatním lidem cestu do nevzdálenějšího koutu lidské mysli.

Zajímalo mě, kdo je autorem tak smělých slov. Má opravdu co nabídnout? Skutečné lidské příběhy mívají obvykle největší váhu a jsou čtenářsky nejvděčnější. A tak se jednoho mrazivého večera vypravím na setkání s Karlem Svobodou (1978), abych o tomto mladém muži zjistila víc. Nad šálkem dobrého čaje poslouchám vyprávění člověka, pro kterého žádná překážka není dost velká, aby se nedala překonat.

Karel pochází z Jilemnice v Podkrkonoší. Snad právě místo narození předurčilo jeho velkou lásku k horám. Se sluchovou vadou těžké nedoslýchavosti se už narodil, stejně jako jeho o dva roky starší sestra se střední nedoslýchavostí. Nikdo další z příbuzenstva problémy se sluchem nemá, v rodině se komunikuje mluveným jazykem, proto si rodiče přáli, aby jejich syn navštěvoval běžnou základní školu. Začátky byly opravdu tvrdé. „Odmalička jsem docházel do Hradce Králové na logopedii k paní Čapkové. Bral jsem ji jako svou tetu, dodnes jsme v kontaktu,“ vzpomíná Karel. Není snadné být ve škole mezi slyšícími dětmi, na vlastní kůži dokonce zakusí pocity šikanovaného dítěte. Karel je však do života vybaven obrovskou a mocnou zbraní – veselou povahou, nezdolným optimismem, vytrvalostí. „Musel jsem se naučit odezírat, spoléhat na svou intuici a logické myšlení.“ Na Střední průmyslové škole ve Vrchlabí odmaturoval s vyznamenáním. „To mi dodalo odvahy a rozhodl jsem se, že zkusím ve studiu pokračovat na vysoké škole. Měl jsem dvě možnosti – ČVUT v Praze, nebo TUL v Liberci. Nakonec jsem se rozhodl pro Liberec, přece jen to mám domů blíž.“ Byl jediným nedoslýchavým studentem, který školu navštěvoval. Vyučující tehdy neměli tušení o specifikách komunikace se sluchově postiženými osobami a museli se je teprve naučit. Postupem času si zvykli, že v Karlově přítomnosti musí přizpůsobit svůj projev během přednášek a seminářů jeho potřebám. „Když zrovna nezapomněli, dávali si pozor, aby mluvili dostatečně hlasitě a příhodným tempem, při hovoru se neotáčeli zády apod. Od některých z nich jsem měl k dispozici i jejich poznámky, a pokud to šlo, dával jsem přednost písemnému zkoušení před ústním.“

Během studia poznává svého nejlepšího kamaráda Aleše: „Jemu vděčím, že mě navedl na správnou cestu“. Později spolu procestovali na motorkách Řecko, Krétu, Korsiku, Rumunsko, Itálii a Ukrajinu. Ostatně i Karlovi rodiče v mládí vyznávali stejný způsob cestování. Při vzpomínkách na školní léta se mu okamžitě vybaví jeden z tamních profesorů, který vyučoval strojírenskou technologii. „Má velké pochopení pro lidi s handicapem, jelikož jeho vlastní dcera je na vozíku.“

Jako promovaný inženýr neměl problém sehnat práci. Nastoupil do firmy, která dodává software pro energetiku. „Jsem rád, že jsem vystudoval technickou školu se zaměřením na programování. Tento obor má příznivou budoucnost.“ Po pár letech se ve firmě změnilo vedení, což byl pro Karla impulz k tomu, aby se poohlédl po jiné práci. Na doporučení mého nejlepšího kamaráda se ucházel o místo ve vývoji softwarů pro řízení letového provozu, byl přijat a pracuje zde dodnes.

Karel je muž, který si užívá života plnými doušky. Svědčí o tom i nemalý výčet jeho koníčků: ze sportů jmenoval plavání, lyžování, cyklistiku, squash, fotbal, florbal, turistiku a nedávno přidal také horolezectví na umělé stěně. Rád čte a dokonce tancuje. Jeho největší zálibou zůstává fotografování.

Před pár lety se začal zajímat o duševní rovnováhu, hledal odpovědi na otázky po smyslu bytí, začetl se do východní filozofie. „Došel jsem k poznání, že člověku, který vyšle do vesmíru myšlenku s určitým cílem a přáním, dokáže vesmír toto přání splnit. Přirovnal bych to k Aladinovi a jeho džinovi z lampy: Tvé přání je mým rozkazem!“

Svým pozitivním myšlením a optimistickou náladou je přímo nakažlivý. Dokáže příjemně naladit všechny kolem sebe. Snaží se jít ostatním příkladem. Nechybí mu slova povzbuzení a ujišťuje lidi v tom, že i oni mají příležitost se v životě změnit, najít svůj cíl a vydat se za ním. Chce jim ukázat, že by se neměli nechat svazovat svým handicapem, ať už je jakýkoliv. Každý z nás nějaký má, je potřeba se nad něj povznést, nedat mu šanci. Takové je jeho poselství.

Karlovo motto zní – sny se mají vždy plnit. Pro člověka neexistuje překážka, vždy může jít vlastní cestou. Těmito slovy se řídí bezezbytku. „Tři roky jsem snil o cestě do Nepálu. Chtěl jsem vidět Himálaj, nejvyšší střechu světa. Čekal jsem na znamení shora. Jednoho dne jsem se probudil a věděl, že je správný čas vyrazit.“ Původně měl jet s kamarádem, ten však musel na poslední chvíli cestu zrušit. Karel tedy odjel sám, na vlastní pěst. „Má to tu výhodu, že vás nic nesvazuje, jste svým pánem. Nikdo vám nediktuje, kam máte jít a kdy se musíte vrátit. Plány měníte podle potřeby. Když se vám někde líbí, zdržíte se, jak dlouho chcete. Takovou volnost se zájezdem od cestovní kanceláře nemáte. Znovu jsem si to uvědomil, když jsem viděl v horách jednu organizovanou skupinu.“
Je 14. října 2009 a Karel se vydává na měsíční pouť do své země zaslíbené. Cestou potkává spoustu zajímavých lidí, cestovatelů z různých končin světa. Nezapomenutelné je pro něj setkání s australskou učitelkou. Přijela do Káthmándú (hlavní město Nepálu), aby tu založila školu pro děti. Na několik dní se Karel připojuje k mladému manželskému páru z Kanady, který je zrovna na cestě kolem světa, neboť mají společnou trasu. „Život v Nepálu je tak odlišný od toho našeho. Úplně jsem se odpoutal od civilizace, užíval si nespoutané svobody, nádherné přírody, klidu a duševní pohody. Návrat domů byl krušný. Chvíli mi trvalo, než jsem opět přivykl ukvapenému tempu velkoměsta.“
Zpátky je teprve pár měsíců, ale už přemýšlí, kam by se vypravil příště. Snad Peru, Chile – kdoví? Své cíle ze zásady neprozrazuje dopředu. Jedno mi však přislíbil, až se vrátí ze své další cesty, zase nám o ní bude vyprávět.

Karlův deník z této výpravy nazvaný Cesta pokojného bojovníka aneb Posvátná cesta Nepálem najdete na adrese http://cestapokojnehobojovnika.blogspot.com

foto: Karel Svoboda

Komentujte