Rozhovor s Věrou Macháčkovou

Autor: , vydáno 15/04/14 v 14:48

Dáma, která umí nestárnout – Věra Macháčková.

Věra Macháčková (78) se narodila jako neslyšící v roce 1935 slyšícím rodičům v Brně. Měla o deset let starší sestru Zdeňku a má o sedm let staršího neslyšícího bratra Sváťu, který i špatně vidí. Je absolventkou uměleckoprůmyslové školy, pracovala až do důchodu jako vedoucí keramické laboratoře Archeologického ústavu Akademie věd, založila výtvarný kroužek pro neslyšící děti MODKRES, na ME v Itálii v roce 1956 si vystřílela dvě zlaté medaile, s manželem Václavem navštívila Peru, Bolívii, Kanadu, Ameriku, Čínu i Japonsko.

YouTube Preview Image

Malířka, pedagožka, manželka, cestovatelka, matka, babička a prababička roční Aničky.

Paní Věru Macháčkovou jsem poprvé poznala díky výstavě výtvarných děl neslyšících umělců nazvané Krásy přírody, kterou pořádá už devátým rokem v klubu U Zeleného ptáka na Praze 4. Požádala jsem ji o rande, které jsme si daly v kavárně. Možná i proto, že básník Vítězslav Nezval říkal, že kavárna je pro umělce téma věčné inspirace. Máte k ní přirozený respekt, byť svojí subtilní postavou působí spíše křehce. Mladistvý úsměv, pevný stisk ruky, první slova a já věděla, že mi s ní bude dobře. Čím více náš rozhovor nabýval na dynamice a tematické šíři, tím více mě dostávala svou energií a vitalitou. Cítila jsem, jak ve mně čte jako v otevřené knize.

Podruhé jsme se sešly na chalupě ve Voticích u Benešova uprostřed přírody, kde byla jako ryba ve vodě.

Tady nacházíte své génium loci?

Ano, je tomu tak. Procházky v přírodě s naší jezevčicí Jeny mě posilují, osvobozují a cítím se tady volná. Kolem vás nádhera, barvy, klid v duši. Tady ze mne všechno spadne. Čerpám tu sílu, inspiraci. Chalupu s malou, ale krásnou zahradou máme po manželových rodičích. Ve městě stále myslím na povinnosti, ale zde se srovnám a v klidu přemýšlím. I o mladých neslyšících, jejich izolovanosti… Víte, ta je k ničemu. Mládí musí ven, mezi lidi, především do slyšící společnosti. A v ní se najít. Vím, jak těžké to ale je (povzdech) …

Od dětství jste neslyšela. Jak jste vnímala tento handicap?

Já jsem si vůbec neuvědomovala, že bych měla mít nějaký handicap. Měla jsem bezvadné rodiče. Chovali se k nám dětem krásně, ani mi nepřišlo, že neslyším. Naopak. Ztracená jsem se cítila až v okamžiku, kdy mě rodiče i s neslyšícím bratrem zapsali do jednotřídky; škola byla určena pro neslyšící děti. Pan učitel se mi moc nevěnoval, většinu času jsem jenom malovala, nebo psala deník. Žádné pořádné vzdělávání. Rodiče byli pokrokoví, zařídili mi hodiny výslovnosti, řadu kroužků. Na doporučení strýčka mě později přeložili do smíchovského ústavu pro hluchoněmé. Po válce na doporučení ředitele Nováka mě zapsali do normální školy. A já se našla. Dohnala jsem všechno. Ukázalo se, že síla rodiny je nade všechno. Kamarádi z ulice mě brali jako normální, nikdo mě neodstrkoval. S každým jsem se domluvila, hrála si, žádný problém. Proto si myslím, že sluchově postižené děti by měly žít v rodině, a nikoli v internátě. Tam se jim nemá kdo věnovat. Mladí neslyšící musí mít volnost, možnost společenského života, chodit do kroužků. Jen tak pochopí život a budou se umět orientovat.

Náš život plyne v určitých etapách. Která byla pro Vás onou nejdůležitější?

Okamžik, kdy jsem se dostala do normální školy mezi slyšící. To jsem považovala za vítězství. V tu chvíli jsem měla nové informace, rozšířil se mi obzor díky novým předmětům jako třeba přírodopis, dějepis, zeměpis, které ve škole pro neslyšící chyběly. Toto byl pro mě obrovský životní zlom. A já získala možnost vybírat si, čím v životě budu. A tak jsem vedla i neslyšící děti na táborech – k představivosti, schopnosti umět srovnat si myšlenky, a tím i získávat zkušenosti a dovednosti. Všechno, co jim ve škole pro neslyšící chybělo. Dnes už je učení na mnohem lepší úrovni.

Přejděme k umění – Vaší celoživotní lásce. Kdo Vás ovlivnil, zasáhl, inspiroval?

Mě nikdo neovlivnil. Ve své tvorbě jsem svobodná a maluji podle svého. Vycházela jsem ze svých pocitů, vnímání světa kolem sebe, z přírody, ze života. Inspirují mě ale staří mistři, navštěvuji výstavy a hodně jsme s manželem cestovali. Ovlivnila mě také moje profese – archeologie. Při cestách do ciziny vedla moje první cesta vždy do muzea nebo galerie. Snažila jsem se pochopit, jak žili umělci i lidé v určité době. Sledovala jsem i vývoj náboženství a dějiny té které země. Ve své tvorbě se snažím o hledání vzájemnosti, pravdy.

Bylo-li nejhůř, co nebo kdo Vás v životě podržel?

Mě drží a nabíjí rodina. Nejdříve to byli moji rodiče, příbuzní, sourozenci. Dneska jsou to moje děti a vnuci. Jsem ráda, že jsou všichni zdraví a že v nich pokračuje náš život. Jsem šťastná z každého jejich úspěchu, a že se umí radovat z maličkostí. Vím, že všechno má svůj začátek i konec. Toto vědomí mi pomáhá žít. Vždycky se najde na světě dost dobrých lidí, které Vás podrží a zvednou.

Jste optimistka, věříte v lepší zítřky?

(po delším váhání) … ale ano, myslím, že jsem. Ona se i ze špatné situace, nepříjemné zprávy, nečekaného smutku najde cesta ven. Musí se najít. Člověk by měl věřit v lepší věci, řešení. Život by jinak nestál za nic.

V čem podle Vás spočívá hodnota člověka?

Těžko říct. Myslím, že člověk by měl mít pochopení pro druhého, měl by být tolerantní, chápavý, měl by umět pomáhat druhým. Nebát se překážek. Mluvím o tom proto, že se neslyšící často předem vzdávají. A s tím já nesouhlasím. Žádný člověk se nemá předem vzdávat. Jeho hodnota spočívá v přístupu ke druhému. Tady se totiž projeví charakter a vlastnosti člověka.

Myslíte si, že láska je síla, která má největší smysl?

Láska má veliký význam. Láska k rodině, ke zvířatům, k přírodě. Pomáhá člověku lépe žít. Dokáže vás naplnit a dát vašemu životu smysl. Díky ní si uvědomíte, že máte pro koho žít.

Co byste doporučila naší komunitě, mladým neslyšícím, jejich rodičům?

Lásku, víru a sílu. Lépe se tak překonají životní překážky. A učit se. Každý se musí pořád učit a zkoušet. Rodičům a vychovatelům bych doporučila důslednost a jednat s mladými neslyšícími na rovinu. Nebát se je nechat samostatně jednat, i když se třeba spálí. Nesmějí mít pocit, že jsou chudáci a že musejí být chránění. Nechte je poprat se s osudem. Ale s pocitem, že v nás mají vždycky oporu.

Hana Marie Kunešová

Komentujte