Rozhovor: Je to život, kdo se ptá – a ty, kdo odpovídá.

Autor: , vydáno 20/02/17 v 14:34

Rozhovor: Je to život, kdo se ptá – a ty, kdo odpovídá.

Rozhovor s panem Mgr. Martinem Voslářem.

Mgr. Martin Voslář

Mgr. Martin Voslář (46 let) o sobě říká, že je obyčejný kluk, který se narodil v Praze do rodiny Jarmily a Milana Voslářových a staršího bratra Milana. Vystudoval vysokou školu, pracuje jako sociální pracovník, zajímá ho astrologie, numerologie i taroty, ve svém volném čase se rád sveze na kole, nejlépe se svou zrcadlovkou na krku a nebo si zkouší své oblíbené písničky na klávesy či akordeon.

 

Nejen možnost jet ve správném vlaku, ale i to, že hendikep je dar a k životu je nutno přistupovat s pokorou, říká Martin Voslář a dodává: „Občas mi uchází, že „nejsem stejný“.“ Pracuje jako terénní sociální pracovník a je přesvědčen, že je přesně tam, kde má být. Nápad udělat s ním rozhovor jsem dostala při příležitosti oslav založení Svazu neslyšících a nedoslýchavých v loňském roce, kdy na mne silně zapůsobil svým jistým, příjemným a empatickým vystoupením. Postupně, jak jsme se scházeli, osobně i pracovně se poznávali, uzrál čas předat informace o jeho (ne)obyčejném životě, zájmech a názorech dalším lidem, kteří se chtějí nechat vytrhnout z každodennosti.

 

O čem bychom dnes měli mluvit?

O všem, co vás zajímá (usmívá se na mne při své odpovědi).

 

Dobře, začneme od začátku. Prožil jste dvakrát po sobě klinickou smrt. Kdy se tak stalo a jaké následky vám vnesla do života?

Jednalo se o problematický průběh porodu a šance na mé přežití byly dle lékařů minimální. Trvalé následky se projevily hned krátce po porodu a jedná se o kombinovanou vadu sluchu, zraku a psychomotorických funkcí, která má svůj původ v poškození mozku nedostatkem kyslíku při klinické smrti. V praxi se tento hendikep projevuje obtížemi při verbální komunikaci (rozumění mluvenému slovu) a ztíženými možnostmi při psaní, kdy v důsledku poškozené motoriky nezvládám psát rychleji a zejména lehce.

 

A co později, vzdělání, školy …?

Nejprve jsem od roku 1978 navštěvoval  základní školu běžného typu. V důsledku výše uvedených obtíží jsem nezvládal běžné tempo výuky a rodičům bylo doporučeno přemístit mne do zvláštní školy, která kladla na děti podstatně menší nároky. Jak víme, tato škola významně své žáky limitovala v možnostech dalšího uplatnění. Proto moji rodiče s mým přeřazením do zvláštní školy nesouhlasili a po jejich delším úsilí jsem byl nakonec v roce 1981 přijat do IV. ročníku základní školy při Jedličkově ústavu v Praze. Po úspěšných přijímacích zkouškách jsem v roce 1986 začal studovat na gymnáziu pro sluchově postiženou mládež v Praze 2 v Ječné ulici. Po maturitě v roce 1990 jsem se stal studentem SŠSP (Střední škola sociálně právní) v Praze 10. Chtěl jsem víc, a tak jsem v roce 1992 začal studovat na katedře sociální práce při filozofické fakultě UK v Praze. Studia jsem úspěšně ukončil v roce 2000 s magisterském titulem.

 

Jaké byly začátky Vašeho rozhodování o dalším životě? Žít a prosadit se s hendikepem není
v žádné společnosti jednoduché.

Aniž chci tuto otázku zlehčovat, začátkem bylo narození. Vše ostatní se již odehrávalo kontinuálně a postupně utvářelo mé vnímání. Pozice v životě byla vlivem střídání světa postižených a zdravých stále jako na houpačce. Ve světě zdravých bylo mé sebevědomí bito, ve světě postižených narovnáváno. Co se s věkem postupně měnilo, bylo mé nahlížení sebe sama a také pohled vnějšího světa (který také zrál) na postižené lidi obecně. Navíc, a to chci zdůraznit, slovo „hendikep“ je velmi relativní. Každý „hendikep“ přestane existovat v okamžiku, kdy jsou lidem zabezpečeny vhodné podmínky. Právě zde spatřuji obrovské pole působnosti pro majoritní společnost. Slova „integrace“ a „inkluze“ jsou dnes skloňována ve všech pádech a ač to jistě není bez obtíží, principiálně je tato idea správná.

 

Jak jste hledal práci? Ptal se, psal životopisy, pomohli přátelé…

Nehledal jsem práci. Za dob studia na SŠSP a na vysoké škole jsem vykonával odbornou praxi na sociálním odboru Úřadu MČ Praha 8 a nabídka zaměstnání následovala krátce po absolvování studia:   4. října 2000 jsem složil závěrečné zkoušky a od 1. 12. 2000 jsem nastoupil ke svému tehdejšímu zaměstnavateli. Působím zde dodnes na pozici terénního sociálního pracovníka pro seniory a zdravotně postižené občany. Zabývám se de facto vším, co umožňuje přiblížit pravdivý náhled na člověka nebo na smysl života v konkrétních podmínkách. Proto se zajímám i o základy astrologie, numerologie a Tarotu, zajímá mne periodicita a synchronicita v dějinách či v životě jednotlivců a populárně naučná literatura vybraných oborů. Jen netuším, zda kdyby tenkrát na odboru věděli, jak dlouho se zdržím, zda by se mnou smlouvu vůbec podepsali (směje se…).

 

Naplňuje Vás současná práce?

Velice. Tato práce je krásná. Naplňuje mě pokorou vnímat často hluboké lidské příběhy, které mnohdy svědčí o zápase lidské duše. Naplňuje mě hledání souvislostí mezi skutečnými fakty konkrétního života a jeho aktuální podobou. S chutí a rád vám řeknu, že každý člověk je pro mě učitel. I takový, který na sebe rezignoval. Takový možná ještě více než jiný, protože zápas o sebeurčení – to je to, oč tu běží. Chcete-li si však z takových příběhů odnést co nejvíce, předpokládá to jednu vzácnou schopnost: nesoudit. Zjistil jsem, že když spíše pozorujete a pozorujete příběh každého člověka v jeho osobní dynamice, dozvíte se víc. A pokud je vám dáno, můžete pomoci.

 

Vraťme se krátce do doby dospívání. Co Vám dal pobyt v Jedličkově ústavu?

Schopnost vnímat relativitu života. Víte, v „Jedličkárně“ jsem byl „frajer“. Jako jeden z mála jsem chodil, měl jsem ruce i nohy a de facto pouze minimální postižení. Tady jsem si „spravil“ sebevědomí po přechodu z běžné základní školy, kde jsem byl naopak „ten odlišný“, jiný, a tudíž nevhodný. Vlastně celý svůj život vnímám jako jedinečný v tom, že jsem měl možnost poznat oba světy. A s jedinou výjimkou mám za to, že jsem v obou těchto světech uspěl.

 

… A ještě něco mi život v Jedličkárně dal: konfrontaci se smrtí.

Během pěti let školní docházky mně tam zemřelo pět kamarádů – kluků a holek, které s vámi večer mluvili nebo hráli hry a ráno byli mrtví. Když toto prožijete ve věku 11 až 15 let, zanechá to ve vás hlubokou stopu… a vy už ve smrt prostě nevěříte. Tak nějak víte, že smrt je pouze přechodem z jednoho stavu Bytí do jiného. Byl to dar…

 

Co Vám naopak Jedličkárna vzala?

Zčásti rodinu, a tím i schopnost zdravých vztahů, respektive vzorců, podle nichž se zdravé vztahy utváří. Celým mým životem se jako Ariadnina niť táhne téma odloučení: v necelých pěti letech věku takřka půlroční (!!) pobyt v léčebně, samozřejmě bez rodičů, což se pravidelně opakovalo až do mých cca 10 let. Následoval internátní pobyt v Jedličkárně, odkud jsem teprve až v sedmé třídě začal dojíždět denně domů. Bohužel v době, kdy manželství mých rodičů již nefungovalo a otec byl doma pouze v pondělí a ve čtvrtek. Vlastně běžné (pro mě „idylické“) byly vlastně jenom víkendy na chalupě ve Voticích. I tyto po rozvodu rodičů v roce 1987 skončily. O dva roky později otec zemřel.

 

Život je neustálý proces ladění a osobního zjišťování. Našel jste smysl života?

Ano i ne. Ano v tom smyslu, že život prostě smysl má už pouze tím, že JE. Vždy bude víc než „nebytí“. Ale objevit smysl konkrétních podmínek, v nichž se můj život odehrává, to dá fušku. Navíc si to žádá odvahu, pokoru a introspekci. Mám však za to, že když se budeme ptát správně, dojdeme ke štěstí.

 

Plynete s proudem času?

Soudě podle pohledu do zrcadla, myslím, že ano. Ale vážně: ano, cítím, že se tokem času vnitřně proměňuji, stávám se „hutnějším“. Více o věcech přemýšlím a vnímám život jako kontinuální interakci mezi sebou coby subjektem a okolním světem. Velice hezky to vyjadřuje Viktor E. Frankl, zakladatel logoterapie (tj. léčba skrze smysluplnost), svou větou: „Je to život, kdo se ptá a ty, kdo odpovídá“.

 

K čemu a jak Vás vedla maminka?

Maminka v mém dětství vždy a za každých okolností představovala zdroj neutuchající a bezpodmínečné Lásky a snad největším darem od obou mých rodičů bylo, že mě skutečně přijímali takového, jaký jsem. A i když respektovali určitá má omezení daná hendikepem, jednali se mnou vždy jako s běžným klukem. Máma je pro mě i dneska zdrojem bezvýhradného přijetí a já se v rámci možností snažím jí její Lásku a péči vracet.

 

Do jaké míry a v čem konkrétně Vás ovlivnil otec?

Táta byl pro mě vždycky zdrojem suverenity projevu ve vnějším světě a těžko definovatelné moudrosti. Velice rád jsem si se svým tátou povídal. Dokázal vždy zprostředkovat pocit, že vás bere vážně a že vaše názory jsou pro něj důležité. Bohužel v mých 18 letech podlehl otec infarktu a není den, abych si na něj nevzpomněl. Téměř bych řekl, že otec velmi ovlivnil mé uvažování a pohled na život, zatímco matka významně určovala mé cítění.

 

Věříte? Jaký je Váš duchovní svět?

Myslím, že kdybych nevěřil, tento rozhovor by nikdy nevznikl… Ano, mám víru, že život, ať už v jakýchkoli podmínkách, má smysl. Kategorie „Dobra“ a „Zla“ jsou často zavádějící, protože je definujeme na základě svých malých „já“. Kosmická tapisérie je prostě utkána podle hlubších zákonitostí a jiné logiky, která je vůči té naší odlišná. Neříkám, že se mi vždy daří být takovým, jakým být chci. Ale odpouštím si i svou nedokonalost. Je zákonitá.

 

Které hodnoty vyznáváte? Které byste předal svým dětem?

Vyznávám autenticitu každého člověka. Jeho jedinečnost, krásu, jeho poslání. Vím, zní to jak úryvek z Listiny základních práv a svobod, ale ono to tak je. Podstata člověka není z tohoto světa. Jeho tělo ano, ale podstata ne. To znamená, že sem PŘICHÁZÍ  s určitým POSLÁNÍM.

Hlavní hesla pro mé děti = pokora, relativita, sebepoznání, introspekce a především: bezpodmínečná láska, která je nejtěžší.

 

Působíte vyrovnaně, máte hodně přátel, kamarádů. Co je kritériem Vašeho rozhodování začít nové věci nebo aktivity?

Mou dominantní psychickou funkcí je cítění. Řídím se srdcem a někdy až příliš málo rozumem. Vím to o sobě a neměnil bych. Mám potřebu dělat lidem radost, být jim nápomocen. Nečiní mně problém někomu přispět na dobrou věc, na druhou stranu mám problém přispět dvackou člověku, o němž mi intuice říká, že na své situaci pouze parazituje a že ji nechce měnit. Přesně jak říká Saint Exupery již na první stránce své Citadely: „Litoval jsem žebráky pouze do té doby, než jsem poznal, že si na svém statusu zakládají“.

 

Prožil jste řadu zajímavých věcí, setkání … jaký je Váš největší zážitek?

Zajímaví lidé. Těch ovšem bylo víc a zmíněním, jednoho upozadím druhé. Nicméně často vzpomínám na setkáním s panem doktorem Jiřím Hermachem. To byl v době, kdy nám přednášel na fakultě „Teorii člověka“, již více než osmdesátiletý kluk – ano, KLUK. Tak mladou duši jsem ve starším těle nikdy předtím ani potom nezažil. Byl to v mých očích „Frajer“ už tím, že vystudoval nejen filozofii, ale i jadernou fyziku a to, co dokázal vyprávět, nám bralo dech. Stačí, když řeknu, že v posluchárně bylo při jeho přednáškách naprosto plno a ticho… Pro představu o tématech, která přednášel, docela dobře poslouží film „Co my jen víme?“

 

Jaký je doopravdy Martin Voslář?

Tahle otázka není fér. Jak můžete chtít po subjektu, aby se objektivně popsal? Říká se o mně, že: „… mám dar pojmenovat věci, skutečnosti a fakta do hloubky, že „spojuji nespojitelné“ a hledám souvislosti snad i tam, kde žádné nejsou. Říkám prý lidem nahlas i věci, které si oni nechtějí přiznat ani v duchu. Na druhou stranu vím, že někdy by se hodilo používat více rozum než srdce, bylo by třeba více manuální zručnosti a méně sebestřednosti a pohodlnosti.

Přes toto všechno se domnívám, že „sedím ve správném vlaku“, že jsem tím, kým mám pro tuto chvíli být a že „tak nějak“ dělám to, co právě dělat mám …

Rozhovor vedla Mgr. Hana Marie Kunešová

Jedna odpověď na “Rozhovor: Je to život, kdo se ptá – a ty, kdo odpovídá.”

  1. Věra Lapáčková

    Dub 7th, 2017

    Chtěla bych popsat, jak na mě rozhovor s Martinem zapůsobil – jako když sáhnete do studánky s čistou vodou. Je fajn, že se ta studánka nezakaluje a když někdy třeba i ano, zase se vyčistí a ostatní z ní mohou pít.
    Martina jsem poznala osobně na týdenní dovolené – skupina lidí a dětí,kteří se většinou neznali. Protože jsem také srdcař a často dřív činím než myslím, měla jsem zpočátku tendence mu pomáhat a tzv.odhazovat klacíky z pod nohou. Ale to rychle přešlo, protože to nebylo vůbec potřeba. A tak jsme na samotě v lese nad Lipnem prožívali krásné dny i večery plné zajímavého povídání a vykládání budoucnosti. Prostě to bylo fajn. Martine díky, krásně jsi to řekl a jen tak dál, jdeš dobře a správným směrem. Jsem ráda, že jsem tě poznala.

Komentujte