Pracovala jsem jako dobrovolnice v Guatemale

Autor: , vydáno 16/03/12 v 11:15

Pracovala jsem jako dobrovolnice v Guatemale

Loni jsem prožila dva měsíce v Guatemale ve Střední Americe, kde jsem pracovala jako dobrovolnice v rámci projektu Evropské dobrovolné služby. Ráda bych se s vámi podělila o své zkušenosti.

Hlavní koordinátor projektu Jiří Peterka mi dal předem různé informace ohledně pobytu. Proplatila jsem si 10 procent z celkové částky letenky. Očkování jsem měla zdarma, dostala jsem 100 euro jako kapesné, zařídili mi pojištění a další důležité věci.

Před touto velkou cestou jsem se moc těšila, že se konečně podívám dál než jen do Evropy. Jak se ale blížil termín odletu, začala jsem mít strach. Hlavně z toho, že ostatní dobrovolníci byli všichni slyšící a já tam byla jako jediná neslyšící, a ještě s lámanou angličtinou. (Naposledy jsem angličtinu měla před třemi lety na gymnáziu.)

Poprvé v životě jsem takhle někam sama letěla. Nejprve do Bruselu, tam jsem se měla setkat s dalšími třemi dívkami, které letěly do Guatemaly na ten samý projekt. První naše komunikace probíhala tak, že jsme si psaly přes mobil a ukazovaly si to navzájem.

Cesta trvala dva dny. Přistály jsme ve městě Quetzaltenango, ve druhém největším městě Guatemaly. První víkend jsme poznávaly tamní kulturu, jezdily na výlety. Zatím jsem byla na všechno sama, komunikace nadále probíhala pouze přes mobil.

Náš koordinátor Pedro nás jednou večer pozval do klubovny, každý jsme si měly vzít notebook a mít nainstalovaný Skype. Chatovaly jsme tímto způsobem. On navrhoval, že bychom takto společně mohli začít komunikovat. Mně napadlo naučit je prstovou abecedu a mezinárodní znakový systém. Zkrátka, jak se říká, „domluvíš se rukama, nohama.“ Držela jsem se toho.

Holky byly nadšené, že se naučí něco nového a hodně se snažily. Perfektně se naučily jak prstovou abecedu, tak i základy mezinárodního znakového systému a od té doby jsme si bezvadně rozuměly. Mohly jsme se bavit i o hlubších věcech. Když jsme třeba čekaly hodinu na bus, tak se mě holky ptaly, jak se řekne to a to ve znakovém jazyce a já jim dávala hodiny znakového jazyka.

První týden jsme se učili španělštinu, protože v Guatemale se mluví španělsky. (Já to měla v písemné formě nejdříve v angličtině a pak španělsky).

Dvě holky dobrovolně pracovaly s lidmi, kteří pracovali u tkalcovského stavu. Učily se, jak se to dělá. Další dívka učila angličtinu na škole pro slyšící. Holky měly předem domluvené, co budou v Guatemale dělat, ale já to do poslední chvíle nevěděla. Proto jsem šla na pohovor do školy. Tam mi teprve řekli, že mohu pomáhat ve škole pro neslyšící. Musela jsem se naučit i guatemalský znakový jazyk.

Moje pracovní doba byla od 8 do 13 hodin, pomáhala jsem v 1. třídě, kde byla neslyšící učitelka. Ze začátku jsem měla problémy s jejich znakovým jazykem, byl úplně odlišný. Velice mi pomohla jedna učitelka, Američanka. Ta to celé překládala do angličtiny a já pochopila, o co jde. Do tří týdnů jsem uměla guatemalský znakový jazyk celkem dobře.

Učitelka mi dávala úkoly, co mám dělat s dětmi ve škole. Pomáhala jsem jim vystřihovat obrázky, opravovat domácí úkoly a testy, učila jsem je matematiku atd.

Ze začátku bylo těžké získat důvěru dětí. Ale když jsme se více poznali, připadali jsme si jak v jedné velké rodině. Učila jsem je i fotit, děti to neznaly, tak to pro ně byla super věc.

Děti ve škole chodily v uniformách, i na tělocvik měly stejné teplákové soupravy. Byly rozděleny do tříd podle inteligence. Například do první třídy chodil 15letý žák společně s dítětem, jemuž bylo osm. Děti pocházely z různých rodin, chudých i bohatých.

Do první třídy chodil jeden velice chudý žák. Učitelka mu nadávala, že ho nepustí do druhé třídy, pokud nebude mít psací potřeby do školy. Za to se sbíraly body. Když jich děti měly dost, mohly jít do další třídy. Mně bylo toho kluka líto, tak jsem mu nakoupila všechno, co bylo potřeba. Byl strašně moc šťastný, že může jít do 2. třídy. Jakmile jsem se s dětmi sblížila, tak mi už „nedaly pokoj“, chtěly být pořád a stále se mnou. Nejenže jsem já učila děti, ale i ony mě – opravovaly mi guatemalský znakový jazyk.

Sotva jsem se s dětmi skamarádila, můj dvouměsíční pobyt v Guatemale končil. Děti mi daly na památku dopis s poděkováním, že jsem pro ně pracovala a pomáhala jim.

V Guatemale jsem poznala úplně jiný svět. Žijí zde dva národy. Lidé pocházející z Latinské Ameriky jsou „bohatší“, Mayové jsou chudí. Mayové se ještě dělí do dalších skupin. Lze je odlišit například i barvou oblečení. Uvádí se, že kromě španělštiny je zde 23 dalších jazykových skupin. Mayové nosí dlouhé tkané sukně, které si omotají kolem boků a upevní je páskem kolem pasu.

Guatemala je velice chudá země, nejchudší stát ve Střední Americe. Cenově to tam je ve srovnání s našimi poměry všechno moc levné. Je zde nádherná hornatá příroda. Za dva měsíce jsem měla možnost poznat kulturu této země, její památky, ale i různé hory a národní přírodní rezervace. Byla to pro mě výborná zkušenost.

Evropská dobrovolná služba (European Voluntary Service, EVS) je projekt Evropské unie, který umožňuje zájemci, aby po určitou dobu, nejčastěji 6 až 12 měsíců, pracoval jako dobrovolník v cizí zemi.

Ze středoamerických států má Guatemala největší počet obyvatel. Guatemala je známá svými památkami dávných civilizací. Asi polovinu obyvatel tvoří potomci dávných Mayů, kteří jsou většinou velmi chudí a pracují v zemědělství. V počtu obyvatel převažují ladinos (míšenci Španělů a původních obyvatel), kteří řídí správu státu a ovládají hospodářství.

Vyprávění Karolíny Hyklové zpracovala Gabriela Pecová,

foto: archiv Karolíny Hyklové, info-zdroj: wikipedia.cz

Komentujte