Práce spisovatelky je bezbřehá

Autor: , vydáno 04/03/11 v 15:05

Práce spisovatelky je bezbřehá

Se spisovatelkou a divadelní nápovědou Irenou Fuchsovou (1950) jste se mohli setkat už v minulých číslech Gongu. Přesněji řečeno s jejími fejetony. Další z nich jistě nepřehlédnete ani v tomto vydání. Je načase představit si jejich autorku osobně.

Zpovídali jsme ji v době, kdy bylo v jejím domovském divadle těsně před premiérou, času tedy neměla nazbyt. Přesto si našla chvilku, aby nás nechala nahlédnout do svého soukromí. Dozvíte se například, co obnáší práce nápovědy, jak spolu souvisí vaření a psaní, proč má ráda noc a jízdu vlakem.

Jste nápovědou v pražském Činoherním klubu. Můžete čtenářům tuto neobvyklou profesi přiblížit? Co je pro nápovědu nejpodstatnější?

Nesmí pokukovat po jevišti. Nesmí mít herecké ambice. Což já, díky dětské obrně, která mi postihla levé lýtko, nikdy neměla. Bylo a je mi ctí, pomáhat hercům v jejich práci tím, že jim hodím to slůvko, které jim právě vypadne. To ale znamená absolutní pozornost a napojení na herce. Musím v každé vteřině vědět, kde jsme právě v textu, sledovat herce na jevišti, a jakmile znejistí nebo se po mně podívá, v tu chvíli mu musím hodit to slovo, které má říct. A když je někdy na jevišti pět šest herců, jsem po čtyřhodinové zkoušce doslova vyždímaná…

Poznáte okamžitě, že má herec tzv. okno? Že se ztratil a neví ani, jak se jmenuje?

Samozřejmě. To je právě to napojení na herce, napojení na text – jakékoli „škobrtnutí“ pozorná nápověda okamžitě zaregistruje a herci pomůže. Dobrá nápověda je na zkoušce od toho, aby ani režisér nepoznal, že má herec okno nebo se třeba jen nenaučil text. Pro čtenáře bych měla upřesnit, že jsem od roku 1970 napovídala v kolínském divadle, kde jsem byla i při představení a jezdila na zájezdy. Od roku 1994 napovídám v pražském Činoherním klubu, kde nápověda při představení nikdy nebyla a herci hrají bez nápovědy, takže z Kolína dojíždím „pouze“ na zkoušky.

Už jste někdy napověděla špatně?

Výjimečně. Stane se mi, že se překouknu v řádku a napovím něco jiného. Ale tyhle „hříchy“ bych spočítala na prstech jedné ruky, a to napovídám 40 let.

Napovídala jste i ve škole?

Asi jako každý. Když to šlo a učitelka nekoukala. Že budu napovídat v divadle, to jsem si řekla až v osmnácti letech, kdy jsem si uvědomila, že kvůli mému postižení by bylo dobré, abych při práci seděla, a má volba padla jednoznačně na divadlo a na tuto profesi. Moje babička totiž napovídala v ochotnickém souboru.

Pro neslyšící lidi bylo donedávna divadlo tabu. Pak začala vznikat první tlumočená představení do českého znakového jazyka. Měla jste možnost nějaké z nich vidět?

Přímo na představení jsem nebyla, ale viděla jsem to v televizi. Je to ohromné, samozřejmě. A podobných věcí, které pomáhají neslyšícím, bude přibývat. Ale chtělo by to peníze, sponzory, bohatší stát. Snad všechno časem bude.

Váš život se dělí mezi psaní a divadlo, zbývá vám ještě prostor na něco jiného?

Nemám „jenom“ psaní a divadlo. Mám spoustu dalších aktivit. Od podzimních komunálních voleb jsem kolínská zastupitelka sdružení Změna pro Kolín, budu také oddávat, jezdím na besedy po celé republice, mám pravidelné akce v Kolíně, například jsem každou první středu v měsíci v kolínském obchodním centrum FUTURUM, v knihkupectví Dobrovský, od 16 do 17 hodin, a je nádherné, jak si za necelé dva roky lidé zvykli tam za mnou chodit. Píšu také fejetony, které vychází v celém středočeském kraji každý čtvrtek v Denících Bohemia nebo v magazínu ONA DNES, mám také rodinu, dvě děti, pana Fuchse, drsnosrstého jezevčíka Athose…

Zbývá vám vůbec čas přečíst si nějakou knihu?

V dospívání jsem přečetla třeba i tři knihy za den, takže mám opravdu načteno, ale najdu si na čtení čas i teď. Ve vlaku, na chalupě, před spaním. Teď čtu životopisný román od Ruth Bondyové Víc štěstí než rozumu. Považuju za obrovský dar, že si s touto spisovatelkou, která přežila holocaust a žije v Izraeli, už dva roky píšu. Teď mám vedle sebe její poslední dopis, kde mi, kromě jiného, píše:

„… a měli jsme šílený požár a 42 mrtvých. Ukázalo se, že to začalo z ohníčku 14–16letých kluků. Uhořelo půl milionů stromů…“

Věřím, že jsou to jedinečné dopisy, i když jejich obsah nemusí být vždy veselý. Jak jste se s Ruth Bondyovou seznámily? Setkaly jste se osobně?

Poprvé jsem se s Ruth Bondyovou „sešla“ v rozhovoru v Magazínu MF DNES, jsou to asi tři roky. Zaujala mě tak, že jsem poslala do Muzea F. Kafky e-mail s prosbou, aby jí předali můj dopis. Ruth byla tehdy v Praze a za dva dny mi zavolala, nadiktovala mi adresu a od té doby si píšeme. Chtěly jsme se i sejít, ale v době, kdy byla v Praze, jsem byla buď v lázních nebo jsme měli v Činoherním klubu generální zkoušky. Doufám, až přijede letos, že se nám setkání konečně podaří.

Jaký máte názor na zfilmované knižní předlohy? Mně se ve většině případech zdají filmy slabší než knihy.

S tím souhlasím. Ale občas se povede udělat lepší film, než je kniha. A úplně nejkrásnější je, když je film totožný s vašimi představami, které ve vás zůstaly po přečtení knihy. Tenhle zázrak se mi stal v roce 1969. Jednou za celý můj šedesátiletý život! Kniha se jmenovala Dívka na motorce a film Motorka. Nebo naopak. A tuším, že to byla Francie…?

Kde se vzalo ono „Když…“ v názvech vašich knih?

Píšu od patnácti let. Publikuju v časopisech a novinách zhruba od roku 1984, a knihy vydávám od roku 2001. V té době jsem měla asi dvacet povídek, které začínaly slovem „Když…“, a tak mě napadlo, udělat si z „Když“ svoji značku a ono se to povedlo. Dneska už připravuju k vydání dvacátou osmou knihu Když…

Do jaké míry jsou vaše povídky autobiografické? Nebo převažuje spisovatelská invence?

V každé povídce jsem já, nebo mé okolí. V každé povídce je reálný základ, který potkal mě nebo někoho z lidí kolem mě. Jako když jdete vařit. Máte kus masa a je jenom na vás, co z něho uděláte.

Jeden z článků aktuálního čísla Gongu se věnuje domácímu násilí. To je rovněž tak námětem mnoha vašich povídek. Vy sama jste se s násilím setkala?

Ano. Vím moc dobře, o čem píšu. A týrané ženy to poznají, chodí mi od nich hodně dopisů. Naštěstí dneska je už pomoc na každém rohu. Jenom musí týraná žena sama chtít. Chtít změnit svůj život. A to je nejtěžší. Sama chtít. Pak jdou i hory přenášet, natož se zbavit násilníka, který je většinou zakomplexovaný idiot – i když často s vysokoškolským vzděláním.

Sama o sobě píšete dost otevřeně. Máte svou třináctou komnatu?

Mám. Ale neodemknu ji. Třinácté komnaty mají zůstat zamčené.

Určitě. Ostatně z pohádek víme, že je to tak lepší.

Vzpomenete si na svou první dětskou knihu? Nebo oblíbenou pohádkovou postavičku?

Četla jsem od šesti let a četla jsem všechno, i knihy pro dospělé. Ale jako dítě jsem měla ráda třeba Neználkovy příběhy, Timura a jeho partu, Káju Maříka, Malého Bobše, Honzíkovu cestu, Putování za švestkovou vůní…

Myslím, že snad kromě Timura nejsou tito hrdinové cizí ani dnešním dětem. Z Putování za švestkovou vůní se stal dokonce večerníček. Věnujete si i psaní pro dětské čtenáře?

Chci napsat pohádkovou knížku Jablíčková maminka. O poslání jablíček, jak je maminka jabloň vypravuje do světa, jak ne všechna jablíčka se podaří „vychovat“ tak, aby byla chutná… Máme na chalupě malý jabloňový sad a já ho miluju. Ten nápad jsem dostala právě tam.

A co ještě máte ráda?

Mám ráda noc. Ticho. Přede mnou je pět šest hodin, které jsou jenom moje. Mám čas psát, číst, přemýšlet, koukat o půlnoci na nádherné filmy. Mám ráda jízdu vlakem, kdy dělám korektury. Nebo si čtu noviny a snídám. Dělám si totiž do vlaku výborné svačiny! Jednou jsem si ji zapomněla doma, a řeknu vám, to byl černý den.

Co naopak ráda nemáte? Co je vám nepříjemné, z čeho máte obavy?

Nesnáším hádky, zbytečné konflikty, lidskou blbost, závist. Obavy mám z toho, abych si něco neudělala s nohou. Nerada bych byla na někoho odkázaná. Ale pro jistotu počítám s tím, že mě časem elektrický vozík nemine. Máme bezbariérový byt a představa, jak si to trandím po Kolíně na vozíku, se mi docela zamlouvá.

Jaké jsou vaše vzpomínky na dětství poznamenané obrnou? Setkala jste se s posměchem od svých vrstevníků?

Rodina se ke mně chovala jako ke zdravému dítěti, takže jsem si postižená nepřipadala. S posměchem jsem se setkala pouze jednou, ve čtvrté třídě, a naše třídní, paní učitelka Samešová, se mě zastala takovým způsobem, že jsem z jejích slov čerpala sebevědomí celé dětství.

Máte vlastní webové stránky (www.kdyz.cz), píšete e-maily, využíváte internet. Pro vás je práce na počítači rutinní záležitostí. Moje maminka je stejný ročník jako vy, ale z počítače má hrůzu. Jaký je váš vztah k moderním technologiím? Skamarádíte se s nimi snadno?

No… s počítačem jsem se seznamovala od roku 1994 za pochodu, postupně. Dneska jsem už v pohodě. Nicméně mám v mobilu uloženého Ivana, svého počítačového génia, kterého dokážu svým telefonem tak vyděsit, že jenom hlesne, nic nedělej, sedám do auta a jedu… Přijede a zjistí, například, že se mi nenávratně ztracený soubor jenom schoval jinam…

Na jakou otázku byste chtěla odpovědět, ale ještě vám ji nikdo nepoložil?

Když mám něco, co bych o sobě chtěla sdělit, na co bych chtěla odpovědět, tak o tom napíšu fejeton, nebo to vložím do úst některé z mých postav. V tomhle je práce spisovatelky bezbřehá.

Foto: archiv Ireny Fuchsové

Komentujte