Polibek múzy dobrodružství

Autor: , vydáno 05/07/10 v 6:00

Polibek múzy dobrodružství

Neslyšícího Františka Tichého (37) políbila v březnu letošního roku múza dobrodružství a cestování. Skoro ze dne na den se rozhodl, že se vydá do malajského státu Sabah, ležícího na severozápadním pobřeží ostrova Borneo. Strávil zde krásných 14 dní a poznal kulturu exotické země u Jihočínského moře a také kulturu tamějších neslyšících lidí. Sešli jsme se spolu, abychom si o jeho cestě popovídali.

http://gong.cz/wp-content/uploads/videos/rozhovor_malajsie.flv

Františku, proč jsi jel právě do Malajsie?

Jednou jsem se takhle díval na internet a prohlížel si různé státy. Malajsie mě zaujala tím, že jsou tam bujné deštné pralesy i hory, příjemné klima, dobré podmínky, že je to tam relativně bezpečné. Tak jsem ve čtvrtek 11. března objednal letenky a v sobotu jsem už jel. (smích) V Kota Kinabalu, hlavním městě státu Sabah, jsem byl od 14. do 28. března. Letěl jsem letadlem a dvakrát jsem přestupoval, ve Frankfurtu a v korejském hlavním městě Soulu.

A to jsi jel úplně sám?

Ano, sám. Maminka mě vždy učila nebát se. Ano, tato země vypadá exoticky a je daleko, ale je to stejné, jako bych jel do Německa.

A to jsi neměl s sebou ani tlumočníka?

Kdepak, tlumočníka jsem si s sebou nebral. (smích) Co by tam se mnou dělal? Neměl jsem s komunikací problém. Když to bylo nutné, psal jsem na papír nebo jsem ukazoval všelijak, fungovalo to. Mluví se tam malajštinou nebo angličtinou.

Jaká je Malajsie?

Malajsie se dělí na dvě části. Západní část patří Malajskému poloostrovu, kde žije víc muslimů a východní část se skládá ze severní části ostrova Borneo, kde žije víc křesťanů. Tam jsem byl já. Počasí bylo velmi teplé. Myslel jsem si, že tam bude vlhko, ale v době, co jsem v Malajsii byl, tam prý už 3 měsíce nepršelo. Bydlel jsem v hostelu, měl jsem výhled na trh a smradlavou řeku, ale kolem dokola byla skoro jen samá příroda.

Jak ti chutnalo malajské jídlo?

Jídlo bylo takové, jako když u nás jdete do čínské restaurace. (smích) Některá jídla byla ostrá, spíš jsem si tedy vybíral taková, která nebyla ostrá. Z hostelu do centra jsem to měl 15 minut. Mimo centrum nebyly žádné chodníky, tak jsem měl problém dostat se na druhou stranu, protože tam jezdilo dost aut. Lidé se tam oblékají normálně, nijak chudě, asi jako Evropané před deseti lety. V obličeji je znát, že jsou to Asiaté a jsou spíš menší postavy. Bylo tam málo bělochů, to byl pro mě trochu nezvyk.

Jezdil jsi někam na výlety?

V hostelu nabízeli různé programy výletů a některých z nich jsem se zúčastnil v rámci tzv. „tourbus“. První výlet autobusem mě zavedl do národního parku „The Kinabalu park“, kde byl nádherný prales. Chodil jsem po vyznačených cestách. Sám mimo vyznačenou cestu bych nešel, byl to hustý prales s pichlavými rostlinami. Zážitkem pro mě byla visutá lávka, která byla od země vysoká asi tak deset metrů a byla přivázaná k vysokým stromům. Zajímavé byly i typické nekryté lázně, do kterých lidé chodili normálně v oblečení.

Podnikl jsi i něco aktivnějšího?

Ano, jsem milovník raftů a měl jsem možnost jet na raftu. Jeli jsme na daleké místo autobusem a vlakem. Na místě zvaném Pangi jsme dostali vestu a pádla na rafting a společně s mladými lidmi jsme sjížděli na raftu 10kilometrový úsek řeky Padas River. Řeka byla místy divoká, však byla blízko hor a třikrát jsme se převrátili. Naštěstí voda byla teplá.

Které výlety měly pro tebe kouzlo?

Určitě výlety do přírody. Jednou jsme jeli lodí po řece a na břehu byly stromy, po kterých skákaly opice. Pak jsme se vraceli zpátky večer a já jsem si všiml zázraku – stromu, který nádherně zářil bílým světlem. Způsobily to jakési světlušky, které uměly rozzářit celý strom. To bylo krásné… A předposlední den jsem se jel podívat na ostrovní park, který se skládá z pěti ostrovů. Byl jsem na ostrově Sapi a Manukan. Tam jsem měl možnost se potápět se šnorchlem. Bylo to krásné – voda byla krásně průhledná a viděl jsem mořské rybičky a korály.

Jak jsi našel tamější klub neslyšících?

S tím jsem měl problém. Nejprve jsem si na internetu našel, že by ve městě měl být klub pro neslyšící. Ale bylo těžké klub najít, protože jejich mapy nejsou podrobné. Měl jsem název ulice, ale bez čísla domu. Nakonec jsem klub sice našel, ale byl zavřený. Potkal jsem tam slyšícího člověka, který mi naznačil, že je klub už dlouho zavřený, prý z finančních důvodů.

A potkal ses tedy s neslyšícími?

Ano. Na internetu jsem se spojil s místním neslyšícím klukem, se kterým jsem si domluvil schůzku u kostela. Ale pak jsme si napsali, že se sejdeme v KFC. Cestou jsem v centru náhodou narazil na skupinu neslyšících lidí, kteří se tam zrovna bavili o fotbalovém turnaji, co měl být další týden. Tak jsem se s nimi seznámil. Všiml jsem si, že neslyšící Malajsijci používají znakový jazyk podobný americkému znakovému jazyku.

A jak to dopadlo v KFC? Jak vlastně takové KFC v Malajsii vypadá?

V KFC pracovali samí neslyšící pracovníci, kromě slyšícího vedoucího, prý jich bylo celkem deset.

Jak komunikovali neslyšící z KFC se zákazníky?

U pokladny byly neslyšící dívky a viděl jsem komunikaci mezi nimi a přicházejícími lidmi. Dívky nejprve naznačovaly, jestli si zákazník přeje vzít jídlo s sebou, nebo zda bude jíst v restauraci. Pak si zákazníci objednávali jídlo podle obrázků, které byly u pultu. Šlo to bez problémů.

Potkal ses ještě s jinými neslyšícími lidmi?

No jasně. Byl jsem se podívat i do tamější školy pro neslyšící. Stála mimo město, naštěstí mě jeden ochotný neslyšící Malajsijec vzal svým autem. Ve škole byli ze mě nadšeni. Chtěl jsem se podívat, jakým způsobem tam probíhá výuka, ale děti se nechtěly učit, byly zvědavé na mě. Slyšící pedagogové uměli znakový jazyk. Všiml jsem si, že ve třídě byly různě staré děti. Některé z nich se dostaly do školy v pozdějším věku. Měl jsem tam možnost koupit si zajímavou knihu znakového malajského jazyka.

Máš ještě nějaký další zážitek?

Ano. Byl jsem jednou na výletě, v jakémsi přírodním muzeu, kde jsem se setkal s domorodci. Byli to „herci“. Chovali se, jako by nic neznali a prohlíželi si můj foťák. Tam jsem se náhodou potkal s neslyšící německou dívkou a jejím otcem. Díky němu jsem se dozvěděl zajímavé informace z muzea. On uměl anglicky a své dceři tlumočil do znakového jazyka a já jsem mu rozuměl. S nimi jsem se potom potkal také v zoologické zahradě. Velkým zážitkem pro mě bylo setkání s hadem a orangutanem, se kterými jsem se i vyfotil.

Poslední den pobytu jsem se byl podívat na futsalovém turnaji, o kterém mluvili neslyšící při našem prvním setkání. Hrály tam i neslyšící holky. Dozvěděl jsem se tam zajímavé informace. Například to, že neslyšící ve větších městech mají většinou všichni práci. Vydělávají průměrně v přepočtu sedm tisíc korun. To vypadá jako málo, ale u nich je vše zase hodně levné. Neslyšící, kteří nechodili do školy, většinou mají horší práci. Obvykle tam pracují jako elektrikáři, kuchaři, zámečníci nebo autoopraváři.

Co bys doporučil ostatním neslyšícím, kteří chtějí cestovat do exotických zemí?

Je důležité nebát se a mít odvahu. V dnešní době má člověk možnosti, na internetu nebo v mobilu si může přeložit jazyk tamější země, ve které je. A je třeba dopředu zjistit, jestli v zemi je klid a zda tam nejsou války. Jsem moc rád, že jsem byl v Malajsii. Je to opravdu velmi zajímavá země a lidé v ní jsou příjemní.

A kam pojedeš příště?

Nevím. Jestli mě múza políbí, tak se zas nečekaně rozhodnu. Třeba se pojedu podívat na nějakou sopku. (smích)

Foto: archiv Františka Tichého

Komentujte