Počátky tlumočení pro neslyšící v českých zemích aneb 90 let od vzniku této profese u nás – Díl 1

Autor: , vydáno 14/05/14 v 0:23

Díl první

První nám známý text o tlumočení byl zveřejněn v časopise Obzor hluchoněmých pod titulkem „Soudní tlumočník“ dne 1. srpna 1923. Letos tomu je plných devadesát let.

YouTube Preview Image

Řada českých neslyšících především z mladší generace má osobní zkušenost s používáním tlumočníků českého znakového jazyka. Tlumočení si mohou běžně objednat v některé z organizací, které tlumočnické služby nabízejí. V posledních letech není vzácností ani umělecké tlumočení – například divadelního představení nebo koncertu. Samozřejmostí se stává tlumočení na úřadech, u lékaře, ve školství. Přitom ještě před několika desítkami let to byla pro neslyšící pouhopouhá pohádka.

Začátek 20. století byl dobou překotného rozmachu. Listujeme-li starými spolkovými kronikami neslyšících, dočteme se o významných neslyšících, kteří se zasloužili o svůj spolek. Je ale trochu nespravedlivé, že se v nich nedočteme o slyšících, kteří často figurovali u počátků spolkového života českých neslyšících. O tlumočnících se dozvídáme pouze z ústního vyprávění. Snad proto o nich můžeme říct to samé, co platí o Járovi Cimrmanovi: Tady všude byl …

V restauraci U Bubeníčků v pražské Myslíkově ulici se scházeli členové Podpůrného spolku hluchoněmých svatého Františka Saleského a později také I. Pražského sportovního klubu hluchoněmých. Majitel měl totiž neslyšící dceru a ze vzpomínek nejstarších pamětníků vyplynulo, že jim organizačně pomáhal. Podobných případů najdeme více. A právě slyšící rodiče neslyšících dětí nevědomky položili základ vzniku naší současné profesi tlumočníků znakového jazyka. I když nemůžeme vyjmenovat všechny tlumočníky, připomeňme si alespoň paní Bublovou, která ve 20. letech založila a financovala první kurzy znakového jazyka v českých zemích.

Druhou skupinou našich prvních „tlumočníků“ byli vzdělaní neslyšící. Byli schopnými organizátory spolkového života. Často měli buď zbytky sluchu, nebo ohluchli až po narození.

Třetí skupinou lidí, kteří ve svém volném čase „tlumočili“ neslyšícím, byli učitelé a ředitelé ústavů pro hluchoněmé. Zajímavá praxe fungovala v Brně. U soudu, jehož se měl účastnit i neslyšící, si vždy vyžádali ředitele Moravsko-slezského ústavu pro hluchoněmé v Brně. Prokazatelně takto u soudu „tlumočili“ brněnští ředitelé Rudolf Jakubka (1895 – 1960) a Antonín Autrata (1906 – 1966). Podle brněnských pamětníků byla jejich znalost znakového jazyka sice bídná, ale dokázali se velice dobře s neslyšícími domluvit. Nebyli však nestranní; snažili se tzv. „přilepšit“ neslyšícím.

Do čtvrté skupiny můžeme zařadit slyšící děti neslyšících rodičů. Mohli bychom je přirovnat k dnešním CODA tlumočníkům. Při hlubším zkoumání ovšem zjistíme, že se jejich tlumočení blížilo spíše práci dnešních sociálních pracovníků. Případně tlumočili jen příležitostně nebo jen krátkou dobu.

A pak už přišli první skuteční tlumočníci znakového jazyka. Ale o tom až v dalším díle našeho ohlédnutí za historií tlumočení. Budu rád, pokud se nám ozvete s dalšími jmény lidí, kterým se tlumočení neslyšícím stalo koníčkem, nebo dokonce povoláním. Rád bych poděkoval všem neslyšícím pamětníkům a slyšícím tlumočníkům, kteří mi velmi pomohli, a tím i přispěli ke vzniku tohoto ohlédnutí.

Petr Pánek, Česká komora tlumočníků znakového jazyka

Komentujte