Philipe Zazove (1952), neslyšící rodinný lékař

Autor: , vydáno 29/11/10 v 6:00

Philipe Zazove (1952), neslyšící rodinný lékař

Lékařem toužil být už od dětství, povedlo se mu to v roce 1981. Stal se uznávaným rodinným lékařem a třetím diplomovaným neslyšícím lékařem v historii Spojených států. Ve zdravotnictví působí více než třicet let. Byl jmenován do vedení Center systematické zdravotní péče spadajících pod Michiganskou univerzitu, zvolili ho viceprezidentem Skupiny 1100 fakultních praktických lékařů.

http://gong.cz/wp-content/uploads/videos/rodinny_lekar.flv
Na otázku, proč si zvolil právě medicínu, Zazove odpovídá: „Rád pomáhám lidem, líbí se mi být s nimi v kontaktu. Medicína mě zkrátka baví.“ Docílit svého vysněného zaměstnání však pro něj nebyl snadný úkol.

Philipe se narodil a vyrůstal v Chicagu. Těžce nedoslýchavý chlapec se o svém postižení dozvěděl ve čtyřech letech. Jak a proč o sluch přišel, Philipe neví. Stále má však v živé paměti konkrétní zážitek z dětství. Pomáhal otci rovnat knížky do polic, otec mu něco povídal, ale on neslyšel co. Tenkrát mu řekl: „Tati, musíš se otočit, abych na tebe viděl, pak ti teprve můžu rozumět.“ Čtyřletý chlapec už pochopitelně uměl mluvit, byl však odkázaný na odezírání, což ale nešlo, když k němu byl otec otočen zády.

Rodiče pochopili, že s jejich synem není něco v pořádku. Vzali ho na vyšetření, kde mu lékaři diagnostikovali těžkou ztrátu sluchu. „Řekli mi, že ze mě nikdy nic pořádného nebude. Že bych měl nastoupit do školy pro sluchově postižené a být rád, když jednou dostanu práci školníka. Lepšího vzdělání prý kvůli své rozsáhlé sluchové ztrátě stejně nedosáhnu,“ vzpomíná promovaný lékař. Přes veškerá doporučení odborníků jeho rodiče trvali na tom, aby chodil s ostatními dětmi do běžných škol. Podařilo se jim dokonce pro Philipa získat soudní status prvního neslyšícího dítěte v severním předměstí Chicaga, které mělo tu možnost být integrováno do klasického vzdělávacího systému. Jelikož si Zazove osvojil mluvený jazyk ještě předtím, než ztratil sluch, jeho situace byla jiná než u dětí neslyšících od narození, které se nikdy mluvit nenaučily. Nastoupil tedy do běžné veřejné školy, ačkoliv tamější učitelé s tímto rozhodnutím nesouhlasili. Každý rok se snažili rodiče přesvědčit, aby syna poslali do školy pro sluchově postižené. Navzdory tomu Philipe později vystudoval střední školu s vyznamenáním.

Podle Zazovea většina neslyšících dokončí jen základní školu, pouze 13 procent absolvuje vysokoškolské vzdělání. Každoročně se na univerzity hlásí zhruba tři až patnáct sluchově postižených studentů, kteří mohou využívat speciální služby pro ně určené: tlumočníky, zapisovatele přednášek apod.

Nadějný student Philipe se rozhodl takové studium na jedné z vysokých škol rovněž zkusit. Vedl si opět skvěle, což mu dodalo odvahy a začal usilovat o přijetí na lékařskou fakultu. I přes vynikající studijní výsledky a řadu doporučení ho však ani jedna z osmnácti oslovených škol nepřijala. Philipe se nehodlal vzdát tak snadno, odmítal si připustit, že by ho od vysněného povolání mohla oddělit jeho hluchota. Setrval na původně zvolené škole, získal titul magistra a znovu se pokusil dostat na medicínu. Rozeslal okolo třiceti přihlášek. O jeho snahách se dozvěděl jeden student druhého ročníku Rutgerské univerzity, sám těžce nedoslýchavý. Rozhodl se mu pomoci – sjednal mu schůzku se zástupci univerzity. Snad i díky tomu byl Zazove nakonec přijat.

Po dvou letech přechází na Washingtonskou univerzitu v Saint Louis, kde potkává svou budoucí ženu Barbaru, studující pediatrii. Spolu mají dvě dcery. Manželka zdůrazňuje, že Philip je výborný otec, kterého jeho sluchová ztráta nijak neovlivnila v péči o děti. Dále podotýká: „Je to velmi milý lékař, pacienti ho mají opravdu rádi. Určitě pro něj bylo velmi obtížné vystudovat, nyní je však skvělým vzorem pro další neslyšící, kteří chtějí pracovat na profesionálních pozicích.“

V roce 1989 se rodina přestěhovala do Michiganu, kde se stal Zazove vůbec prvním neslyšícím lékařem ve státě. Oba manželé se zabývají tzv. rodinným lékařstvím. „Podstatou rodinného lékařství je péče o rodinu, trvalá péče, prevence a ochrana lidí před nákazou,“ vysvětluje Zazove. Stará se zhruba o 2500 pacientů, z nichž je zhruba deset procent neslyšících. Vzhledem k tomu, že Zazove ovládá znakový jazyk, sjíždějí se za ním neslyšící pacienti z veliké dálky.

Slyšící pacienty jeho ztráta sluchu nijak neznepokojuje. Někteří z nich si ani neuvědomují, že jejich lékař neslyší. Myslí si, že jeho specifickou výslovnost má na svědomí přízvuk. Kvůli jeho příjmení se ho ptají, zda nepochází z Itálie. „Z jaké jste země? ptají se mě občas pacienti. A já odpovídám – z Chicaga.“

Před dvěma lety si nechal voperovat kochleární implantát, s výsledkem však nebyl příliš spokojen. Přístroj nepřinesl takový efekt, v jaký Zazove doufal. Po roce a půl podstoupil druhou operaci, kdy dostal ještě jeden implantát. „Sluch se mi přece jen zlepšil, ale stále to není takové, jaké jsem ti to představoval,“ řekl.

Při hovoru s pacienty i v běžném životě se nadále spoléhá na odezírání, přestože tento způsob s sebou přináší mnohá úskalí. „Odezíráním lidé mohou pochopit asi jen dvacet procent toho, co někdo říká, zbytek si musí sami doplnit na základě kontextu.“ Jako lékař se však musí vypořádat s další komplikací. Při operaci nosí běžně přes ústa roušku, která vylučuje možnost odezírat. „Je to těžké. Lidé mluví, a vy nemáte představu, co říkají,“ posteskl si jednou Zazove. To ho však přivedlo k zajímavému nápadu. Spolu s Asociací profesionálních zdravotníků pro sluchově postižené pracují na výrobě speciální průhledné roušky, která by umožňovala neslyšícím lékařům i pacientům odezírat. Rouška je teprve ve fázi vývoje, ale budoucí generaci neslyšících lékařů by měla usnadnit práci.
Kromě snížené schopnosti komunikovat v průběhu operace se neslyšící lékaři potýkají i s používáním stetoskopů k poslechu srdeční frekvence. Řešením jsou zesílené nebo vizuální stetoskopy. „Jedna má známá, veterinářka, se naučila vnímat puls zvířat přiložením ruky na jejich srdce. Dokáže rozpoznat srdeční šelest nebo cokoliv jiného, tak výrazně se její schopnost vyvinula. Je úžasné, že i neslyšící lidé mohou dělat to, co opravdu chtějí,“ podotýká Zazove.

Nedílnou součástí jeho života jsou veřejně prospěšné práce. Pomáhal ruským přistěhovalcům začlenit se do společnosti, pracoval v útulku pro bezdomovce, byl ve výboru Centra pro nezávislý život v Ann Argot (město v blízkosti jeho bydliště, pozn. red.), je jedním ze zakladatelů nadace poskytující stipendia pro neslyšící studenty.

V roce 1994 vydal autobiografii When the Phone Rings, My Bed Shakes (v překladu: Když zazvoní telefon, má postel se třese). Jeho druhá kniha, vydaná letos na jaře pod názvem Four Days in Michigan (v překladu: Čtyři dny v Michiganu), je fiktivním příběhem popisujícím rozdíly mezi neslyšícími lidmi a lidmi z komunity Neslyšících. Zazove vysvětluje, proč je rozdíl malého a velkého N tak podstatný, jakou roli v život Neslyšících hraje jejich mateřský znakový jazyk a proč svou hluchotu před okolím nepotřebují skrývat. Pro Neslyšící osoby je hluchota normální, jim naopak připadá nenormální slyšet.

Zazove je jedním ze dvou desítek michiganských odborníků, kteří zkoumají, jaké dopady má ztráta sluchu na zdraví člověka. Studie by v budoucnu měla pomoci zlepšit kvalitu života neslyšících. Doposud výzkumy ukázaly, že lidé dokonce i s mírnou ztrátou sluchu mívají horší zdravotní stav. Nyní se snaží zjistit, proč to tak je. Zazove se domnívá, že příčinou je jiný přístup lékařů k těmto pacientům.

Uplatnění hledá i v politické sféře, usiluje o to, stát se poslancem dolní komory Kongresu za stát Michigan. Díky své lékařské aprobaci doufá, že bude mít větší vliv při řešení problémů zabývajících se péčí o zdraví, vzdělání a životní prostředí. „Chci vědět, zda můžu něco změnit,“ říká o svých politických úmyslech.

Autor: Blanka Lavičková, zdroje: www.michdhh.org, www.michigandaily.com, foto: tamtéž jako zdroje

Komentujte