Pantomimě zůstávám věrný

Autor: , vydáno 31/05/11 v 21:42

Pantomimě zůstávám věrný

Neslyšící Stanislav Kleisner (70 let) jistě mnohým z vás utkvěl v paměti díky skvělým pantomimickým výkonům. Je to náš významný český mim, člen známých souborů Pantomima S. I. a Nepanto. Režisér a umělecký vedoucí souboru PSI Jindřich Zemánek kdysi na otázku, jaký je jeho divadelní talisman štěstí, odpověděl jednoduše:…

„Naším talismanem je pan Stanislav Kleisner. Je mu šedesát a hraje u nás v každé inscenaci. Bez něj bychom snad ani nehráli, nikam nejeli. On nikdy nikoho nezarmoutí, nikdy nikoho nerozesmutní. A to je pro nás často moc důležité. Je skutečným talismanem i maskotem našeho divadla.“ Od těchto slov uplynulo dalších 10 let a Stanislav Kleisner je stále aktivním členem Pantomimy S. I. Společně s ním jsem si zavzpomínala na jeho divadelní léta.

Stanislave, kdy se poprvé projevil váš pantomimický talent?

Nepamatuji si, že bych se v dětství nějak projevoval. Spíš později mi pak moji spolužáci říkali, že oni si pamatují, že jsem v dětství byl pohybově nadaný, uměl jsem tančit a hrát. Moji rodiče se rádi dívali na scénky z Národního divadla, například z baletu, a já jsem se taky rád díval.

Kdy jste začal poprvé s pantomimou?

S pantomimou jsem začal docela pozdě, až v roce 1962, kdy mi bylo mi 21 roků. Dříve se pantomimě neříkalo pantomima, ale spíš němohra. V té době existoval pantomimický soubor pražských neslyšících SČSI (Svazu československých invalidů), jehož jsem byl členem.

Mojí první pantomimickou hrou v tomto souboru byla hra Sluha dvou pánů.

A kdy jste se stal členem souboru Nepanto?

V roce 1973 byl založen soubor Nepanto Praha v rámci projektu pantomimy neslyšících. Název vznikl zkratkou slov NEslyšící PANTOmima. Soubor vedl pan režisér Břetislav Veselý, vedoucím souboru byl Ladislav Spilka a pozdějším režisérem byl Antonín Zralý. Stal jsem se také členem souboru Nepanto. Bylo nás celkem 12 členů a scházeli jsme se pravidelně každý týden. V současné době dále působím v Nepantu, ale nescházíme se tak často jako dřív. První hrou Nepanta byl Odvod vojáka, který měl velký úspěch.

A co bylo dál?

Mezi neslyšícími u nás vznikaly různé soubory se zajímavou úrovní. Bylo to však dost roztříštěné, a tak se pantomima neslyšících dostala pod patronát Svazu invalidů. V roce 1981 založil Jindřich Zemánek soubor „P. S. I.“ (Pantomima Svazu invalidů). Ve stejném roce se přidal Kaj Kostelník, který s ním spolupracoval do roku 1991. Pan Zemánek působí v souboru dodnes jako umělecký vedoucí a režisér. Po sametové revoluci a zániku Svazu invalidů se soubor P. S. I. přejmenoval na „Pantomima System International“. Zkratka „P. S. I.“ mu tedy zůstala. Od té doby soubor absolvoval několik světových turné a získal řadu mezinárodních ocenění.

Na začátku založení v tomto souboru bylo 21 neslyšících mimů, mezi nimi i já. Bylo mi kolem 40 let. První naší hrou byla Ideální společnost, ve které jsem měl jednu z hlavních rolí. Tato hra slavila na festivalech velké úspěchy. Dalšími hrami, které navazovaly na Ideální společnost, byly Dynamické systémy a Struktura hmoty.

V současné době je nás v Pantomimě S. I. 11 členů. My, zástupci starší generace, která je v „P.S.I.“ už od založení, stále dojíždíme do Brna na zkoušky a jezdíme na různé festivaly. Jsem to já, Zlata Kurcová a Antonín Zralý. Kromě nás, Pražáků, jsou tam lidi z Moravy, dva z Ostravy a jeden Slovák. Z Moravy ještě do té starší generace patří i Oldřich Bajer a Pavel Barták.

Pantomima S. I. sklízí úspěch po celém světě a je nositelem řady významných mezinárodních ocenění. Letos tento soubor slaví již 30. výročí své existence.

Můžete uvést nějakou zajímavost z počátků

„P. S. I.“?

Ano, tak třeba úplně na začátku našeho působení v pantomimě jsme si my, amatérští mimové, mysleli, že ovládáme pantomimu, že ji umíme. Ale ve skutečnosti to, co jsme předváděli, nebyla pantomima. Za mnohé vděčíme panům Zemánkovi i Kostelníkovi, kteří nás naučili základy pantomimy, jak dělat v pantomimě ty správné pohyby, jak správně dýchat, zkrátka vše, co do tohoto umění pantomimy patří. Na začátku 80. let začal s Pantomimou S. I. spolupracovat pan Jiří Kaftan, známý český mim, který nás také zasvětil do techniky pantomimy.

Kde všude jste s Pantomimou S. I. nebo s Nepantem vystupovali?

Zúčastnil jsem se s oběma soubory každoročně mnoha festivalů, přehlídek, soutěží i akcí neslyšících i slyšících. Například jsem byl často na brněnském Mezinárodním festivalu pantomimy neslyšících, na kolínské Národní přehlídce pantomimy a pohybového divadla Otevřeno, pražském festivalu Mezi ploty, na Celostátní mezidruhové přehlídce amatérského divadla s účastí zahraničních souborů – Jiráskův Hronov, na litvínovském festivalu, atd. Samozřejmě nesmím zapomenout ani na festivaly a přehlídky v zahraničí. Se souborem P. S. I. jsem byl například ve Španělsku, Bulharsku, v dřívějším Sovětském svazu v Minsku, Itálii, Rakousku, Polsku, dokonce 4x v Japonsku a 2x Americe a na mnoha dalších místech. Vloni jsme byli v Turecku. S Nepantem jsme vystupovali například v Německu, Polsku a Holandsku. Nesmím zapomenout na báječný zážitek, na účast v Národním divadle v Praze.

V Národním divadle? To je úžasné.

Ano, se souborem P. S. I. jsme vystoupili i v Národním divadle. V roce 2004 na konci března se konal festival „Otevřená náruč“, který byl zaměřen na národnostní, zdravotní a etnické menšiny. Byla zde představena tvorba Pantomimy S. I., Nepanta a studentů JAMU Brno. Soubor P. S. I. uvedl v Národním divadle spoustu krásných her. Jednou z nejnáročnějších, ale zároveň neoblíbenějších, byl Pohanský rok. Kromě toho jsem vystupoval ještě například v roli konstábla ve Valérii, v Loutkové pohádce a Snu o létání. Opravdu jsem nemohl věřit tomu, že vystupuji se svými skvělými kolegy v Národním divadle. Nikdy bych nevěřil, že se mi to v životě poštěstí. Byl to opravdu moc krásný zážitek.

Jaká byla tvoje nejoblíbenější skupinová hra, hra sólo a hra ve dvojici?

Rád vzpomínám na všechny hry, v nichž jsem vystupoval. Určitě na svou první hru Sluha dvou pánů, na první hru P. S. I. Ideální společnost i na jednu z nejstarších her s Nepantem – hru Hrobník. Měl jsem tam roli kněze. Je to už hodně dávno, kdy jsme s ní vystupovali. Rád na to vzpomínám, protože spolu se mnou tam hráli skvělí herci a také moje manželka Marta. Další skvělou hrou byl Krysař i Říkadla II.

Oblíbené byly i hry, kde jsem hrál „sólo“, například Rybář nebo Hosté. Předvedl jsem se v nich na úplně první přehlídce pantomimy v Praze v 60. letech. Co se týče scének, kde jsme vystupovali dva, jsem si na jevišti rozuměl s neslyšícím kolegou Antonínem Zralým. Například jsme spolu účinkovali ve vtipných hrách Hudební klaun (Nepanto) nebo Promiňte, poprskal jsem vás (P. S. I.). Další mojí skvělou hereckou partnerkou „do dvojice“ byla moje manželka, například jsme hráli ve hře Rukavice nebo U televize a také Zlata Kurcová ve hře Dopis. Bavilo mě hrát i v dětské hře čaroděje – jmenovala se Děti a duha. Těch vystoupení bylo moc a moc, určitě bych se o všech rád zmínil, ale musel bych dlouho lovit v paměti… Zkrátka, všechny ve mně zanechaly jen ty nejkrásnější vzpomínky.

Jaké ceny si nejvíce vážíte?

Mojí nejmilejší cenou je Cena J. G. Deburaua na XIV. MFPN za roli konstábla ve hře Valérie, kde jsem hrál s neslyšící Lenkou Bartoňovou (Klofáčovou). Na další ocenění také rád vzpomínám, například na hlavní cenu v kategorii dvojic (ve hře Setkání s Markétou Maradovou).

Vy jste působil nejen jako herec, ale také jako lektor pantomimy, že?

Ano, v roce 1986 jsem vedl pantomimický kroužek v pražské Základní škole pro sluchově postižené v Holečkově ulici. Ze začátku se přihlásilo kolem 30 dětí. Učil jsem děti společně se svou manželkou Martou a Vladimírem Jelenem. Ze začátku děti pravidelně docházely, ale pak už některé přestaly chodit z důvodu dojíždění nebo rodiče neměli čas. Ale rád na tu dobu vzpomínám. Působil jsem na Smíchově asi 12 let. Naší první hrou byla pantomimická pohádka Hračky, měla velký úspěch. Vystupovali jsme s dětmi i na různých přehlídkách a festivalech.

Také jsem vedl pantomimický kroužek v Býchorech u Kolína v Dětském domově pro slyšící děti, asi 2 roky. S dětmi jsme se pak zúčastnili přehlídky v Kolíně. Tam jsem to pak po dvou letech ukončil, děti tam neměly o hraní takový zájem jako neslyšící děti.

Mohl byste porovnat zájem o pantomimu před lety a nyní?

Je pravda, že dříve byl zájem publika větší, že nás chodilo do souboru víc a že jsme pantomimě obětovali svůj čas a své srdce. V současné době je asi problém u mladých lidí, že mají jiné zájmy. Také když bych měl porovnat zájem diváků, tak kupodivu v Brně a v Ostravě chodí na festivaly pantomimy víc lidí, než když vystupujeme v Praze, tady moc lidí na pantomimu nechodí.

Chtěl byste se pantomimě věnovat i nadále?

Ano, samozřejmě. Doufám, že pantomima neslyšících nikdy nezanikne a že bude nadále fungovat. Také doufám, že se objeví mladí talentovaní lidé a že v ní najdou takové zalíbení jako já před lety. Pantomimě zůstávám stále věrný!

Text: Veronika Chladová, foto: archiv Stanislava Kleisnera

Jedna odpověď na “Pantomimě zůstávám věrný”

  1. Jenn

    Kvě 11th, 2016

    your entries are worth a book already. i enjoy reading them. but you embarass me so… as filipino, i haven’t even been to El Nido!i wish though that i can muster the ‘courage’ to travel ‘your style’ with my almost-7- and 4-1/2-year olds in tow.wishing you more fun &#2ss6;di8coverie1’ in your travel and continue sharing them with us

Komentujte