O dvou obrech

Autor: , vydáno 12/12/10 v 6:00

O dvou obrech

V lese u Obřích hor žili dva obři. Jeden se jmenoval Griliáš a druhý Eliáš. Oba měli sílu tak velikou, že se nemuseli nikoho bát, a mohli si žít v klidu a bez obav, že jim někdo ublíží. Jenže Griliáš pořád Eliáše popichoval: „Pojď, poměříme se! Kdo z nás je silnější, mocnější. Kdo toho víc dokáže!“

http://gong.cz/wp-content/uploads/videos/o_dvou_obrech.flv

Eliáš do nějakého poměřování neměl chuť. Žilo se mu dobře. Na to, co si potřeboval udělat k pohodlí nebo k obživě, měl síly dost a jestli je silnější než Griliáš mu bylo fuk. Když ale Griliáš s tím poměřováním nepřestával otravovat ani v neděli, tak nakonec souhlasil. „Zkusíme, kdo z nás vytrhne větší strom!“ navrhl Griliáš. Chodili lesem sem a tam a zjistili, že největší jsou dva duby, na kterých mají svá opalovadla. Kdysi těm staletým dubům propletli větve tak šikovně, že jejich koruny vypadaly jako obrovská ptačí hnízda, a v nich za slunečních dnů lehávali a opalovali se. Eliášův dub byl trochu menší. Eliáš byl totiž taky trochu menší obr. Asi o metr na výšku a o metrák, co se váhy týkalo. „Vytrhnu tvůj dub jedna dvě!“ zasmál se Griliáš a už se k němu hrnul.

„Ale to prohraješ,“ ušklíbl se Eliáš. „Protože já pak vytrhnu tvůj dub – a ten je větší!“ „Néé!“ vřískal Griliáš, popadl svůj dub, vytrhl ho jako ředkvičku a zahodil ho do hluboké strže. „Co se dá dělat, vyhrál jsi…“ předstíral zklamání Eliáš. „Větší strom nikde v lese není, tak tě nemůžu překonat. Gratuluju ti.“ Podal mu ruku, jak se to dělá a myslel, že už bude mít pokoj. Jenže Griliáš byl příliš nadšený svým vítězstvím… „Já to věděl, že jsem silnější! Že jsem mocnější! Že dokážu víc, než ty! Ale dám ti ještě šanci. Ted‘ si vyber ty, v čem budeme soutěžit. A potom si to rozdáme v obří rvačce!“ Eliáš chvíli přemýšlel.

„Už vím,“ řekl a ukázal na strmou stěnu nejvyšší hory Obřích hor. „Rozběhneme se proti té skále a uvidíme, kdo z nás ji rozbije hlavou.“ Griliáš jen vykulil oči. „Ta skála je tvrdá jako čertí rohy. Copak jsi už zapomněl, jak jsem se nadřel, když jsem si do ní kutal jeskyni?“ „Nezapomněl,“ řekl Eliáš lhostejně. „Ale když chci vyhrát, tak musím vybrat těžší zkoušku, než byla ta první. A vybral jsem dobře. Jak vidím, tak tohle si netroufáš.“ „Já?“ vykřikl Griliáš pobouřeně. Vztekle zafuněl, sklonil hlavu a vyrazil tryskem proti skále. Rána to byla, jako když vystřelí třináct kanónů. Hora se zatřásla, Griliášova jeskyně, kterou si v ní tak pracně vykutal se zasypala – a potom se sesypal i Griliáš.

Když se probral z mrákot, měl to po té strašné ráně v hlavě úplně zpřeházené. Pamatoval si jenom, že se chtěl s Eliášem poměřit, ale nic víc. „Eliáši, jak to dopadlo?“ zeptal se a znělo to spíš jako žabí kuňkání než hlas obra. „Kdo z nás toho víc dokázal?“ „Až budeš mít sílu postavit se na nohy, tak se podívej,“ řekl Eliáš. „Já mám jeskyni i opalovadlo. Nic mi nechybí. A co máš ty? Nic! Vůbec nic!“ Griliáš sevřel svou bolavou praštěnou hlavu do obrovských dlaní a zasténal: „A tos mě musel ještě takhle zřídit?“ „Ani jsem se tě nedotknul. Vůbec jsem s tebou zápasit nemusel,“ ušklíbl se Eliáš. „Vždy ty nedokážeš přeprat ani svou vlastní sílu!“ Griliáš se na víc radši už neptal. Svou hloupou hlavou tomu nerozuměl. Ale bylo to tak.

Ilustrace: Veronika Chladová

Komentujte