Naší povinností je pomoci všem

Autor: , vydáno 11/04/12 v 6:00

Naší povinností je pomoci všem

Budete-li mít někdy cestu do jižních Čech, nezapomeňte se zastavit v Prachaticích. Toto malebné dvanáctitisícové městečko má co nabídnout. Ne nadarmo bylo v roce 2002 vyhlášeno Historickým městem roku a posbíralo i řadu dalších ocenění. Realizuje projekty na podporu a integraci lidí se zdravotním postižením, poskytuje bohatou síť sociálních služeb a navíc v něm žijí lidé, kteří stále chovají v úctě naše národní tradice.

Původně jsem do Prachatic přijela za předsedkyní oblastní organizace Svazu neslyšících a nedoslýchavých paní Lelkovou, abych si s ní popovídala o její dobrovolnické činnosti pro sluchově postižené občany z Prachaticka i okolí. K mému překvapení pro mě však paní Lelková připravila program mnohem pestřejší. Během několika hodin jsem stihla navštívit nejen klubovnu Svazu, ale také prachatickou radnici a baráčnickou rychtu. I tam totiž paní Lelková směřuje své aktivity.

POMÁHÁME VŠEM

„Naši členskou základnu tvoří zhruba 80 lidí z přilehlých spolků na Prachaticku, Netolicku, Volarsku a Vimpersku. Odborné poradenství však zajišťujeme nejen pro ně, ale v podstatě pro každého, kdo se na nás obrátí. Naší povinností je pomoci všem,“ říká odhodlaně paní Lelková. Město jim pro tyto účely poskytlo nebytové prostory, o které se sice dělí s dalšími devíti organizacemi, ale každá z nich tu má pro svou činnost vymezený čas. Paní Lelková je zde k zastižení vždy ve středu a ochotně vyřizuje požadavky všech příchozích. „Platíme pouze poplatky za elektřinu a vodu, jsme však neziskovou organizací, a tak jsou pro nás i tyto minimální náklady značnou zátěží. Nicméně s finančním přispěním města se nám podařilo klubovnu vybavit indukční smyčkou, televizí s teletextem, speciální pračkou na čištění sluchadel. Máme k dispozici také internet zdarma a z grantů jsou nám vypláceny příspěvky na kurzy odezírání, které jsou zvláště pro ohluchlé lidi velmi důležité, aby se lépe dorozuměli.“

Žádný funkcionář se neobejde bez své pravé ruky, tu paní předsedkyně našla v dlouholeté spolupracovnici a přítelkyni Věře Davidové. Ve společném tandemu provozují nejen sociální poradenství, ale zaměřují se i na pomoc ve věcech ryze praktických. „Dám vám příklad,“ říká paní Davidová, „starý člověk dostane sluchadlo. Lékař mu názorně ukáže, jak s ním zacházet, všechno mu vysvětlí, ovšem než pacient dojde domů, většinu toho zapomene. Je to na něj příliš mnoho nových informací, navíc sluchadlo je technický aparát, naučit se ho ovládat vyžaduje čas. Starší člověk si na něj potřebuje zvyknout, osahat si ho, sžít se s ním. Naším úkolem je naučit lidi se sluchadlem zacházet, pomáhat jim s jeho údržbou, vyměňovat vybité baterie, které jsou u nás k zakoupení.“

„Často se tu někdo objeví se znečištěným sluchadlem a já mu ho vyčistím v pračce. O sluchadla je nutné se pravidelně starat, jinak ušní maz ucpe hadičku a člověk pak slyší podstatně hůř,“ upozorňuje paní Lelková. „Důležitá je i psychická podpora – lidé se chtějí vypovídat ze svých starostí, hledají u nás pochopení a slova povzbuzení. Musíme s každým promluvit, neboť i to se od nás očekává.“

NA ZÁKLADĚ VLASTNÍCH ZKUŠENOSTÍ

Jejich práce rozhodně není lehká, přesto ji vykonávají s maximální obětavostí a nezdolným elánem. Co je k tomu vede? „Máme pochopení pro lidi se sluchovým postižením, protože si tím samy procházíme. Víme přesně, co hluchota obnáší, na co je potřeba se zaměřit, jak ostatním pomoci. Jsme tu pro ně už řadu let, oni nás dobře znají, mají k nám důvěru a to je pro tento typ práce velmi podstatné,“ jsou zajedno obě dámy.

Poznatky získané z vlastní zkušenosti hojně využívají v kontaktu se svými klienty. „Na pravé ucho vůbec neslyším. Podstoupila jsem náročnou operaci, navíc jsem prodělala zánět mozkových blan od klíštěte a souhra těchto komplikací mě v podstatě zbavila sluchu. Dlouhé roky jsem používala analogové sluchadlo, k digitálnímu jsem přešla teprve před tři čtvrtě rokem a dodnes si na něj nemůžu zvyknout. Zvuk je s ním sice podstatně jasnější než s analogem, ve kterém to všelijak hučelo, šustilo, ale nějak té ostrosti nemůžu přivyknout. V klidném prostředí můžu vyřídit i telefonní hovor, ale nesnesu hlučná místa. Restaurace, kavárny, tam je hrozná změť zvuků, což je pro mě velice nepříjemné,“ popisuje své obtíže paní Lelková. Její ústní projev je bezchybný, protože díky sluchadlu má stále sluchovou kontrolu nad svým hlasem. „Zatím mluvím dobře, ale bez sluchadel neslyším nic. Stejně jako v momentě, kdy mi zalehnou uši, což se děje poměrně často.“

„Já mám potíže s ušima už od útlého dětství,“ vypráví paní Davidová. „Trpěla jsem opakovanými záněty středního ucha, jakmile jsem dostala rýmu, museli mi propíchnout bubínky. Poprvé už v 18 měsících a potom ještě nesčetněkrát. Sluchu to pochopitelně nijak neprospívalo a v dospělosti se začal rapidně zhoršovat. Lékaři mi doporučovali tympanoplastiku (rekonstrukční operaci, jíž lze obnovit funkci středního ucha – pozn. red.), ale ukázalo se, že v mém případě není možná. Dnes mám na jednom uchu ztrátu 95 % a na druhé 90 %. Bez sluchadel bych byla ztracená,“ konstatuje paní Davidová. „V dnešní době existují skvělé kompenzační pomůcky: světelné či vibrační budíky, domovní zvonky, signalizační zařízení různého typu. Horší je to s jejich finanční dostupností. Částečně vypomůže příspěvek zdravotní pojišťovny či města, stále se však najdou pomůcky, na které se finanční dotace nevztahuje,“ dodává ještě s povzdechem.

PODPORA ZE STRANY MĚSTA

S radostí jsem přijala pozvání Hanky Rabenhauptové, referentky Městského úřadu v Prachaticích pro samosprávu a komunitní plánování. Ona je spojovacím článkem mezi představiteli nestátních, neziskových organizací a grantovým systémem podporujícím jejich kulturní, sportovní a volnočasové aktivity. U kávy jsem vyzvídala, jakým způsobem se město zapojuje do činnosti jednotlivých sdružení a jaké kroky podniká směrem ke sluchově postiženým občanům.

„Máme štěstí, že v místních spolcích figurují velmi činorodí lidé, přicházejí se skvělými nápady. Na nás je, abychom je zhmotňovali a zajistili jim podporu. Rovněž sociální služby jsou v Prachaticích skutečně dobře pokryté. Máme zde hospic, vznikající domov pro lidi s Alzheimerovou chorobou, domov seniorů, občanskou poradnu pro dluhové služby, azylový dům, krizové centrum pomoci rodině a dětem, odborné poradenství pro lidi se zdravotním postižením, fungují tu pobytové i terénní služby… Obrovský kus práce jsme odvedli v prevenci proti kriminalitě. Využili jsme k tomu všechny možné formy: instalujeme dveřní kukátka a řetízky, organizujeme přednášky, při nichž jsou lidé varováni před podvodnými a zlodějskými praktikami, učíme je, jak předejít nebezpečným situacím, jak se chovat v případě krize. Zvláště důležité je to u zdravotně postižených a seniorů, kteří už jsou křehčí a snáze ovladatelní.

Skupinu sluchově postižených tvoří v současné době zejména senioři přicházející o sluch důsledkem přibývajících let. Tomu je také přizpůsobena péče, kterou jsme schopni jim zajistit. Neslyšící jsou zapojeni do komunitního plánování, kde mohou vyjádřit své názory. Usilujeme o to, aby specifické potřeby obyvatel byly vyslyšeny. Přispívá k tomu i náš poradní sbor pro zdravotně postižené a seniory (poradní sbor vedení města), v němž zástupci jednotlivých neziskových organizací v sociální a zdravotní oblasti mohou upozornit na to, co je potřeba ve městě, ve službách změnit.

Důležité je, aby si sami sluchově postižení dokázali říct, co potřebují. My, jakožto slyšící, si mnohdy vůbec neuvědomujeme, že pro neslyšícího člověka není například určitý typ komunikace akceptovatelný. V tu chvíli by měl neslyšící zasáhnout, říct: já vás vůbec neslyším, nerozumím vám, nevidím vám na pusu, stoupněte si sem, mluvte víc nahlas, pomaleji, zřetelně… Jeden z nerozšířenějších nešvarů je ten, kdy sluchově postižený člověk potřebuje cokoliv vyřídit (ať už u lékaře nebo na úřadě) a příslušná pracující osoba se k němu natočí bokem nebo dokonce zády a začne s ním mluvit. Je zřejmé, že člověk odkázaný na odezírání nemá z takové konverzace šanci cokoliv pochytit. Snažíme se tento zlozvyk odstranit distribucí letáků a přednášek na téma, jak komunikovat se sluchově postiženými osobami,“ zmiňuje Hanka Rabenhauptová jen část ze seznamu aktivit, na kterých se město spolupodílí. Nevynechává ani oslavy Dne zdravotně postižených, připadající na 3. prosince. Každoročně jsou zaměřeny na určitou skupinu handicapovaných. Do Prachatic tak zavítalo pražské hudební těleso The Tap Tap z Jedličkova ústavu, vloni si pro neslyšící Viktor Sersen z Českých Budějovic připravil pantomimické vystoupení a letos přijde řada na nevidomé.

NA NÁVŠTĚVĚ V ČASECH MINULÝCH

Poslední místo, kam mě mé průvodkyně zavedly, byla baráčnická rychta. Dům, kde se každý měsíc scházejí příslušníci baráčnické obce Vitoraz Prachatice, spadající pod X. župu Josefa Holečka z Vodňan. Pokud tápete, co si pod pojmem baráčník představit, vysvětlení vám podá osoba nejpovolanější – samotná rychtářka tohoto vlastenecko-dobročinného sdružení Jaroslava Lelková: „Naším posláním je uchování staročeských tradic, zvyků, obyčejů, češství a lidových krojů. Navazujeme tak na odkaz prvních baráčníků z konce 19. století, kteří usilovali o zlepšení životních podmínek Čechů v tehdy poněmčené společnosti. Svou činností se snažili upevňovat pozici českého jazyka, probudit v lidech vlastenecké smýšlení a pomáhat tam, kde je to zrovna potřeba. Byli to lidé ryzích charakterů, poctiví, dobrosrdeční, kterým záleželo na druhých. My pouze jdeme v jejich stopách a ctíme jejich zásady.“

Paní Davidová, zastávající v obci funkci syndika, k tomu přidává: „Při jedné z procházek městem jsem na jednom z domů objevila nápis, který myslím dobře vystihuje podstatu baráčnického společenství. Stálo tam – Baráčníkův krok jest pouze zvyky předků zachovati, pomáhati chudým z nouze a pro národ pracovati.“

Označení baráčníci je odvozené od názvu jednoho kolínského hostince – říkalo se mu jednoduše Baráček, v němž se první příslušníci tohoto uskupení scházeli. O zajímavé termíny však není mezi baráčníky nouze. Stále totiž používají tradiční pojmenování svých členů a funkcionářů. Navzájem se oslovují tetičko a sousede, v čele organizace je rychtář (předseda) a členové výboru se označují: syndik (jednatel), berní (má na starosti obecní peníze), panímaminka (pečuje o kroje), pantatínek (dohlíží na pořádek v obci), šafář (spravuje obecní majetek), švandymistr (zajišťuje kulturní program) apod. Baráčníci se účastní různých společenských událostí spojených s českými tradicemi, jakými jsou například stavění májek, slavnostní průvody, staročeské plesy a jiné akce vázané k místu působení příslušné baráčnické obce. Při slavnostních příležitostech se baráčníci oblékají do předepsaných uniforem. Ženský svéráz se skládá z bílé halenky s červenomodrou výšivkou, černé sukně a černých střevíčků. Sousedé oblékají bílou košili s červeno-modrou výšivkou a červenou stužkou místo kravaty, černé kalhoty s koženým opaskem s kovovou přezkou, čepici s kožešinou a pírkem a černé boty.

 

Měla jsem možnost strávit s oběma dámami několik příjemných hodin. Vitality mají na rozdávání, stejně jako zajímavých historek. Ještě než jsem odjela zpět domů, pozvala mě paní Davidová na červnové Slavnosti Zlaté stezky, během nichž se Prachatice promění ve středověké město s ukázkami dobových řemesel, s trhy a průvody v historických kostýmech přibližující život v období 14.–16. století. Myslím, že takové pozvání nelze odmítnout.

Baráčnická hymna:

Baráčník být – to má je slast,
milovat vždy svou drahou vlast.
Já rád vždy dám, co mého jest,
bych zachoval svých předků čest.
Ty Čechy mé, vlast předrahá, jest
Baráčníků otčina.
Ty Čechy mé, vlast předrahá, jest
Baráčníků otčina.

Úkol náš jest – čestným vždy být.
Vždy darovat, kde nutno jest…

Foto: archiv Věry Davidové, Jany a Hanky Rabenhauptové

Komentujte