Na návštěvě v keramické dílně

Autor: , vydáno 13/12/10 v 6:00

Na návštěvě v keramické dílně

Blíží se čas Vánoc a s ním spojené krásné chvíle strávené mezi těmi nejbližšími. Chcete je obdarovat něčím, co jste sami vyrobili? Jedním z takových jedinečných dárků může být i keramický výrobek. Můžete ho udělat například v keramické dílně na kurzu keramiky, které probíhají v mnoha městech České republiky. Zkušení lektoři vám jistě v začátcích pomohou. Jednoho z nich jsem navštívila i já.

Vedoucím keramické dílny v prostorách Federace rodičů a přátel sluchově postižených v Praze-Stodůlkách, která je určena pro neslyšící i slyšící děti i dospělé, je pan Tibor Kalig.

Keramická dílna byla původně založena pro potřeby neslyšících dětí v roce 1995 ve speciální škole pro neslyšící děti v Holečkově ulici. Pan Tibor Kalig, který je zakladatelem a vedoucím keramické dílny již od jejího založení, vzpomíná: „Byl jsem velice rád, že mi pan ředitel Vácha vyšel vstříc a umožnil tak vznik této dílny. Měla veliký úspěch u neslyšících dětí a jejich účast na kurzech tomu i napovídala. Neslyšící to moc bavilo.“

Avšak z důvodu nevyhovujících prostor byla dílna po několika letech přestěhována do budovy Federace rodičů a přátel sluchově postižených ve Stodůlkách, kde působí dodnes. „Přestěhování dílny nebylo jednoduché,“ vypravuje Tibor. „Zázemí, které jsem dostal pro dílnu od FRPSP, bylo nádherné, leč byla to kuchyň a bylo potřeba tam udělat spousty úprav. Neměl jsem pec, tu zapůjčila Holečková škola, do doby, než jsem koupil novou, tedy za výrobky, které jsem vypálil právě v té zapůjčené peci. Dodal jsem peníze, pec v té době stála 130 000 Kč, byla v dílně a slouží dodnes. Velkou zásluhu na tom, že dílna ještě může poskytovat službu neslyšícím dětem i dospělým ve Stodůlkách má vedení Federace rodičů a přátel sluchově postižených. Doba je velice těžká a časy nejsou nejlepší, Federace dílnu podporuje, jak jen to je možné.“

Kdo může chodit na kurz a co se tam naučí?

„Na kurz chodí slyšící i neslyšící. Velice záleží na tom, jak dlouho dotyčný kurz navštěvuje a co od něj očekává. Někteří si to jenom chtějí zkusit a vyrobit si pár výrobků a jsou spokojení. Jiní ale chtějí dosáhnout umění a vytvořit si svoji konvičku na čaj, formu na bábovku, svůj hrneček či bustu. U dětí je neopomenutelný rozvoj motoriky, modelování a vnímání prostoru ve tvaru, naučí se točit na kruhu, modelovat z ruky, vyzkouší si různé techniky s ohledem na dostupnost materiálu a jejich věk. Ale hlavně si odpočinou, pobaví se a poznají nové lidi,“ vysvětluje Tibor.

Výhodou kurzu je, že je možné do něj vstoupit kdykoli během roku. Tibor přistupuje ke každému individuálně v rámci jeho možností a dovedností, které nabyl již jinde s hlínou, či v jiném oboru. V kurzu jsou začátečníci i pokročilejší keramici, vzájemně si předávají zkušenosti.

Cena kurzu za pololetí při dvouhodinové lekci týdně (nebo při osmihodinové sobotě jednou měsíčně) je rozdílná u slyšících a neslyšících:

Pro děti 10 do let 2000 Kč

Pro děti od 10 do13 let 2150 Kč

Pro mládež od 14 do 18 let 2500 Kč

Pro dospělé 2800 Kč

Pro neslyšící a ZTP 1600 Kč

A jak se na kurzu komunikuje?

„S neslyšícími dětmi komunikuji ve znakovém jazyce, který částečně ovládám. Když jsem dílnu otvíral, domníval jsem se, že bude sloužit jenom neslyšícím dětem. Dlouho to i tak fungovalo. Ale pak v průběhu kurzů chodili často slyšící a dospělí slyšící i neslyšící s dotazem, jestli by i oni mohli chodit s dětmi. Otevřel jsem tedy večerní kurzy pro dospělé. Postupem času se mi ti dospělí zamíchali i mezi děti, chodili rodiče s dětmi, neslyšící i slyšící a dodnes to tak funguje. Všechny skupiny jsou promíchané a myslím si, že to má přínos pro všechny strany. Děti se nebojí destrukce hlíny a podle toho pracují. Tím jsou vzorem pro dospělé kurzisty a dospělí zase svoje díla hýčkají a dotahují do dokonalosti. Navzájem si takto předávají zkušenosti. Dospělí i děti jsou v dílně očividně spokojení.“. Pan Kalig je přesvědčený, že každý, kdo jednou vezme do ruky hlínu a ucítí jemnost a tvárnost tohoto materiálu, na ten pocit nikdy nezapomene.

Vánoční keramika

Dostáváme se již k samostatnému tématu: Vánoční keramika. Na toto téma se Tibor s chutí rozpovídá. „O Vánocích mluvím s kurzisty už v září, vždy jim připomínám dlouhý proces jejich výrobku od nápadu až po poslední výpal v peci. Tento proces je náročný na čas s ohledem na technologie výroby keramiky. Vždy se mi smějí, že je ještě brzy a nakonec je velká většina, která vypaluje věci ještě dva dny před Vánocemi a ještě“ horké“ je dávají pod stromeček svým blízkým. Vždy zahajujeme takovou velkou výrobu dárku už v říjnu, jsou to věci všeho druhu od zvonečků, adventních věnců, hrnků, konviček, váziček, svícnů včetně betlémků a betlémů různých velkostí. Děti rády modelují, a tak vyrobit betlém, je pro ně potěšením.“

Postup výroby keramického betléma podle pana Kaliga

„To se vezme kus hlíny, udělá se s něj koule a palcem se doprostřed vytvoří otvor. Ten otvor postupně zvětšujeme mačkáním stěny tak, až se nám vytvoří miska. Misku otočíme na bok, jemně sklepneme o podložku, stůl nebo jen rukou a máme udělanou jeskyni v Betlémě. Do ní velice jednoduše domodelujeme jesličky s Ježíškem a Josefem a Marii. Můžeme přidat oslíka. Vše necháme uschnout a po čtrnácti dnech dáme do pece na tzv. přežah. Vypálíme na 800 °C. Po vychladnutí nastane fáze glazování. Například tedy přibarvíme vypálené výrobky oxidem železa nebo burelem, to zvýrazní celý objekt a jemně poprášíme průhlednou glazurou. Po začištění dáme opět do pece na vysoký a konečný výpal na 1100 °C a doufáme, že vše dobře dopadne. Pokud jsme neudělali při výrobě nějakou chybu, můžeme se těšit na Vánoce. Pokud uděláme chybu jako třeba jednou já, když jsem nechal ve výrobku vzduchovou bublinu, výrobek v peci se zcela zničí. Je to jako zavřený papiňák, udělá to velké bum.“

Adventní hovory za pecí

V keramické dílně není nikdy nuda. Nejvíce se však děti těší na „ večery za pecí“, nazvali si ho tak samy. Pan Kalig vypravuje: „Jednou, to byl čas adventní, nám zhaslo světlo, nějaká porucha v dodávce elektrického proudu. Zapálil jsem svíčky a dělali jsme při svíčkách. Vyprávěl jsem dětem o dobách dávných, kdy lidi trávili tento čas při svíčkách jako my a při různých ručních pracích si povídali příběhy. Tím to začalo, po nějakém příběhu, který jsem dal k dobru, se přidalo jedno dítě, pak druhé a další. Atmosféra byla tak nádherná, že když byla závada odstraněna, děti chtěly zhasnout, a tak vznikly adventní hovory za pecí. Vyrobili jsme si s dětmi betlém a v čase adventním ho vyrábíme při svíčkách, pijeme čaj a nosíme ochutnávat už upečené cukroví a hodnotíme dárky, které jsme si pro blízké vyrobili. Vánoce v dílně jsou neopakovatelné. Rozpálená pec do červena, purpura a vše to, co se dá čichem vnímat, se mísí s vůní hlíny a glazury. Do toho rozžhavíme olovo a lijeme, rozkrojíme jablíčka…“

A jaké výrobky děláte například na Velikonoce nebo pro jiné svátky?

Velikonoce jsou obdobně jedinečné jako Vánoce, vyrábíme beránky a různá kuřátka, misky na osení, zajíčky a formy na pečení. Jaro vítáme různými kytičkami a vázičkami na ně, květináči či zahradní keramikou. Přijde čas čarodějnic a hned se u pece suší nějaká ta čarodějka z hlíny. Pak nastane čas prázdnin a už se vyrábí medaile na různé dětské soutěže, bubínky a různé hudební nástroje.

Po prázdninách je tu zase podzim a jede se nanovo – dárky k Vánocům a advent a tak to jde dokola už patnáct let. Ještě jsme mezi tím vším měli období, kdy jsme vyráběli draky a dráčky. Jednoho dvoumetrového draka jsme s dětmi dotáhli do konce a doufáme, že se nám ho podaří sestavit, protože je z několika dílů, a umístit ho ven před dílnu – pro potěšení ostatních kolemjdoucích. Už jsme s tím začali, máme tam malou výzdobu z přebytků výrobků. Je to taková malá venkovní malá galerie a je o ni velký zájem. Postupně výrobky doplňujeme a výstava se nám rozmáhá. Každý, kdo vejde do dílny na kurz, vyrobí jedem kachel, či jiný výrobek na výstavní zídku, pro potěchu všech. Je to zpestření šedého panelákového sídliště a místní obyvatelé tam chodí, pokukují a pochvalují si výzdoby. Je toho ještě hodně, co by se dalo o činnostech dílny vyprávět.

Pane Kaligu, čím je podle vás keramika tak jedinečná?

Každý, kdo jednou vezme do ruky hlínu a ucítí tu jemnost a tvárnost materiálu, na ten pocit nikdy nezapomene. Je to i radost z dokonalého tvaru či užitku věci vyrobené vlastní rukou. Tu a tam zaslechneme, že někdo našel tisíce let starou keramickou nádobu, či sošku. Umění starých mistrů či lidí, co si jen hráli s hlínou u ohně a pak jim do něj spadla nedopatřením, zůstává po tisíciletí zde a těší nás svojí dokonalostí, stářím, krásou. Lidé, kteří tyto věci vyrobili, již dávno nejsou mezi námi. Ale jejich výrobky jsou zde a my se můžeme z nich těšit.

Tudíž také výrobek, který dítě v první třídě či v mateřské školce vytvoří, zůstane na tomto světě tisíce let. Bez nadsázky se proto dá říci, že ono dítě zanechalo na tomto světě svou tisíciletou stopu. Na každém výrobku je znát, s jakou radostí a láskou přišel na svět. U hlíny je to trvalé, neměnné. Proces ohně, kterým hlína projde k dokonalosti tvaru a materiálu, je trvalý. To vše si uvědomují i dospělí či děti, kteří jdou a najdou v sobě tolik odvahy a splní si to, co po dlouhý čas chtěli vyzkoušet. Často, když někdo vejde do dílny, říká, jak dlouho už si to chtěl zkusit, jaké to je sáhnout si na hlínu, okusit ten zrod, destrukci a opětovný zrod věcí. Vyzkouší to a zjišťují, jaké jsou jejich možnosti. Pak chtějí zkusit víc a postupně, (od misky ručně vymačkané, dozdobené válečkem a kuličkami, primitivní malbou domalované), zdokonalují své umění až po točení na kruhu. Vyrobí krásné hrnky a vázy, naučí se umění glazování, poznají obrovskou škálu materiálů a stávají se s nich mistři svého oboru. Domnívám se, že pro neslyšící, s jejich vynikajícím vnímáním světa a tvaru, se šikovností rukou, je tento obor dostupný a je pro ně přímo výzvou.

Dítě, které vejde v září do dílny, netuší, co je to keramika, rodiče ho tam přihlásili a ono jde do neznámého kroužku. Toto nezkušené a mnohdy bojácné dítě vejde do dílny, najednou poslouchá, co vše musí udělat, aby se hlína nerozpadla, nebouchla, neodlepila se, neusušila, když nechce, nezkroutila, nezbortila, nepřilepila při výpalu k peci a… a… a… tolik informaci, že na začátku mají i dospělí co dělat, aby se v tom dokázali orientovat. Po půl roce je jim jasné, co je to glazura, engoba, šlikr, buchar, škrabka na hlínu, jak udělat váleček a kuličku, jak vyválet rovný plát na hrnek, jak točit na kruhu a po roce už poučují nově příchozí a dovedou poradit, co je dobré, co a jak našlikrovat, namalovat, co je centrování. Obohacují se nejen o řemeslné dovednosti, ale rozšiřují si i slovní zásobu a rostou i v sociální oblasti.

Jaké panují v dílně vztahy?

V dílně se sejdou slyšící i neslyšící malé děti, studenti, dospělí i senioři se stejný zájmem –odstranit komunikační bariéry. Když se mě slyšící dítě, které se ostýchá promluvit na neslyšícího, zeptá, jak se ukáže ve znakovém jazyce „ Ahoj kamaráde“, přesvědčí mě to o užitečnosti této dílny, o neutrálním prostoru pro každého.

Takže ani vy neváhejte a dejte si třeba do nového roku předsevzetí, že začnete chodit na kurz keramiky. Určitě toho nebudete litovat…

Text: Veronika Chladová, foto: z archivu Tibora Kaliga

Komentujte