Muzea živá a mrtvá

Autor: , vydáno 18/01/12 v 11:55

Muzea živá a mrtvá

Milovníka českých dějin, který zavítá do obce Uničov, čeká malý kulturně-historický maraton. V jedné obci a jejím nejbližším okolí se nachází hned čtyři muzea – muzeum vězeňství Šatlava, muzeum U Vodní branky, Muzeum baroka a historická expozice věnovaná řádu minoritů.

Jejich vedoucím je historik Jaroslav Franc. Vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Palackého Olomouci, pracoval také jako asistent pedagoga na speciální škole v Olomouci a působí jako redaktor při Federaci rodičů a přátel sluchově postižených. Je nedoslýchavý a na svém blogu jaroslavfranc.blog.idnes.cz publikuje nejrůznější články z oblasti problematiky zdravotně postižených, politiky a kultury.

Pane Franci, máte na starosti několik uničovských muzeí, můžete nám prozradit, co se ukrývá v jejich zdech?

Jako vedoucí uničovských muzeí mám na starosti jen tři muzea – muzeum vězeňství Šatlava, muzeum U Vodní branky a expozici k dějinám minoritského řádu při kostele Povýšení sv. Kříže. Muzeum baroka nespadá do mé kompetence. Výkladní skříní je Šatlava, která je chápána jako multifunkční centrum, kde se na rozdíl od klasických „mrtvých“ muzeí konají filmové projekce, přednášky, divadelní představení či doprovodné programy pro rodiny s dětmi k jednotlivým výstavám. Samozřejmě, že součástí Šatlavy jsou expozice, týkající se problematiky vězeňství, útrpného práva a jeho historie. Muzeum U Vodní branky je věnováno dějinám uničovského regionu od pravěku až do 1. poloviny 20. století. V přízemí se nachází expozice s pracovnou uničovského starosty, s portréty prvních mužů města od 17. do 20. století. V patře je již zmiňovaná expozice, věnovaná dějinám Uničovska. Expozice k dějinám minoritského řádu v bývalém minoritském klášteře, resp. v kostele Povýšení sv. Kříže je věnována historii tohoto žebravého řádu. Návštěvníci si však vedle samotné expozice mohou prohlédnout krásnou koncertní síň s výbornou akustikou v hlavní lodi bývalého kostela. Muzeum baroka nabízí návštěvníkům pohled na éru baroka na Uničovsku a také přibližuje život a dílo sv. Jana Sarkandera, který v Uničově působil krátkou dobu jako farář.

Jak jste se dostal k této práci?

Jako vystudovaný historik jsem dlouho hledal uplatnění ve svém oboru. Když jsem se dozvěděl, že se hledá nový vedoucí uničovských muzeí, přihlásil jsem se do výběrového řízení, kde jsem byl poté vybrán na tuto pozici.

Každé muzeum na světě odkrývá kousek historie, ale některé sbírky mohou být sestaveny líbivěji a efektněji než jiné, aby zaujaly co nejširší věkovou a kulturní skupinu návštěvníků – ačkoli třeba historická hodnota exponátů nemusí být nijak závratná… Ideální je, když jsou tyto dva faktory vyvážené. Jak se na tento problém díváte vy, jakožto historik?

Hodně záleží na celkové koncepci muzea. Pokud je koncipováno jako typicky „mrtvé“ muzeum, kde se expozice mění po deseti patnácti letech, tak má především za cíl dlouhodoběji přibližovat veřejnosti dějiny regionu, města či nějakého fenoménu a tudíž by exponáty měly být „hodnotnější“.

Takže opakem mrtvých muzeí jsou muzea živá?

Opačným pólem jsou muzea tzv. na efekt, která se notně přibližují Disneylandům a podobným atrakcím – příkladem je třeba Jail Museum ve skotském Stirlingu, které je shodou okolností, jak název napovídá, muzeem vězeňství. V historických prostorách zde najdeme haloweenské masky, umělou krev a podobně. Myslím si, že určitá vyváženost by měla být na místě. Cenné exponáty, které se vztahují k dané problematice, mohou doplnit různé dobové ilustrace, texty třeba i z internetu či repliky, které mají pro změnu uměleckou hodnotu. Tomu pak odpovídá i eventuální doprovodný program či různé doplňkové akce jako například přednášky. Je také důležité, na koho je expozice či výstava cílena.

Jakého exponátu v jednotlivých muzeích si nejvíce vážíte?

Těžká otázka. Každý exponát je nějakým způsobem jedinečný. V Šatlavě jsou to bezesporu repliky mučících nástrojů jako palečnice či španělská bota nebo popravčí nástroj kolo, jímž se odsouzeným lámaly končetiny a vaz, i když asi nejvíce na mě působí zdejší genius loci. Respekt tyto nástroje vzbuzují i nyní.

No, ve mně tedy spíš vzbuzují hrůzu… A v dalších muzeích si nejvíce ceníte jakých „kousků“?

V muzeu U Vodní branky jsou nejzajímavějšími právě výše zmiňované portréty uničovských rychtářů, purkmistrů a starostů. Byli velice váženými občany a vážnost a důstojnost čiší z jejich tváří i dnes. Jediným rozdílem mezi nimi je oděv, ve kterém jsou zpodobněni. V bývalém minoritském klášteře si nejvíce vážím gotického portálu, který ukazuje na starobylost nejen kláštera, nýbrž i samotného řádu, založeném sv. Františkem z Asissi.

Vedete si nějakou statistiku návštěvnosti jednotlivých muzeí? Předpokládala bych, že nejvíce navštěvované bude asi muzeum vězeňství?

Ano, je vedena podrobná statistika návštěvnosti jednotlivých muzeí. Nejnavštěvovanějším je Šatlava, poté muzeum U Vodní branky a expozice k dějinám minoritského řádu. Návštěvník si například v neděli může koupit výhodnou nedělní vstupenku, kde má v ceně vstupy do všech muzeí, výstup na radniční věž a také návštěvu Vesnického muzea ve Střelicích, poblíž Uničova. Takže se snažíme o poropojenost všech muzeí, aby lidé navštívili nejen jedno muzeum.

Kdo financuje provoz jednotlivých muzeí?

Provoz uničovských muzeí je financován městem Uničov.

Uničovská Šatlava fungovala od 2. poloviny 16. století až do roku 1945 jako vězení. V celách je možné vidět dochované malby, které zde zanechali bývalí vězňové. Když si to představím, trochu mi naskakuje husí kůže… Jací lidé zde byli nejčastěji vězněni a za co?

Nejčastějšími delikty byly krádeže, stejně jak je tomu dnes. Záleží také na jaké období se díváme. V raném novověku zde mohl být uvězněn a vyslýchán právem útrpným kdokoli, v 19. a 20. století zde byli umísťováni spíše lehčí delikventi – za rvačku v hospodě, když četníci sebrali na ulici kurtizánu, a podobně.

Kdo byl podle vás nejznámějším vězněm?

Asi nejznámějším vězněm zde byl barokní sochař Jiří Antonín Heinz (1698-1759), který měl spory s představiteli města Uničova.

Ještě se vrátím k těm kurtizánám… V jedné z cel Šatlavy jedna uvězněná kurtizána sedí. Je sice z vosku, ale vypadá jako živá… Jak dlouho si v celách poseděly živé kurtizány a v jaké době?

Figurína kurtizány, sedící v jedné z cel v 1. patře, které je koncipováno do 19. a první poloviny 20. století, je z latexu a silikonu. V daném období se pobyt kurtizán počítal spíše na dny. Mimochodem, naše kurtizána má jako jediná ze třech figurín v muzeu i své jméno – Anča.

Děkuji vám za rozhovor a přeji uničovským muzeím mnoho spokojených návštěvníků.

Více o uničovských muzejích naleznete na www.muzeumunicov.cz.

 

Autor: Lucie Křesťanová, foto: archiv Jaroslava France

 

Komentujte