Malý i velký Tracy

Autor: , vydáno 15/11/12 v 12:50

Malý i velký Tracy

Spencer Tracy byl mnohými považován za nejlepšího filmového herce své doby. V mládí se připravoval na kariéru katolického kněze, ale nakonec se stal celebritou. Hrál ve více než sedmdesáti filmech. Za své role získal dva Oscary a na devět byl nominován. Nicméně – jak herec sám o sobě přiznal, jediné, co mu opravdu nešlo, bylo žít správně vlastní život. Velikost totiž mnohdy kráčí ruku v ruce se slabostí. Spencer Tracy měl svoje velké trápení, a tím byl jeho milovaný syn John, který se narodil hluchý.

John Tracy, naproti tomu, ačkoli mu osud uštědřil mnoho ran, prožil skvělý život.  Byl stejně jako otec hluboce věřící, ale očima víry viděl jasně, zřetelně a jeho srdce bylo plné naděje a optimismu. Jak o Johnovi prohlásila jeho snacha Cyndi Tracyová, „vždycky měl úžasnou schopnost přijmout Boží lásku a utrpení považoval jen za cestu k ještě většímu dobru. Nikdy si nestěžoval a neptal se Proč zrovna já? Byl si jistý, že Bůh s ním má svůj plán.“

Když se herečka Louise Treadwellová v roce 1923 setkala se Spencerem Tracym, její herecká hvězda stoupala, zatímco jeho byla na počátku. Tracy si jako filmový herec ani příliš nevěřil, nepřipadal si totiž pro film dost pohledný. Spencer a Louise se do sebe zamilovali na první pohled. Přitažlivost mezi těmito dvěma protikladnými osobnostmi – ona vznešená Angličanka, on z dělnické irské rodiny – byla okamžitá. Brzy na to se vzali, mezi odpoledním a večerním představením v Cincinnati v Ohiu. Za devět měsíců a kousek se jim narodil syn John (1924) a později dcera Susie (1933).

Nikdy mi neřekne tati
Jednoho dne, zatímco desetiměsíční John ležel a podřimoval, omylem bouchly dveře – a on poklidně podřimoval dál. Louise okamžitě a instinktivně pochopila, že dítě neslyší. Diagnóza tehdy zněla: nervové poškození neznámého původu. John trpěl onemocněním nazývaným dnes Usherův syndrom. Jde o poruchu, která způsobuje nejen hluchotu, ale také slepotu.

Za tři měsíce po určení diagnózy se Louise odhodlala říci manželovi pravdu o synově postižení. Později vyprávěla, že po jejích slovech schoulil hlavu do dlaní a potom zlomeně řekl: „Nikdy mi neřekne tati.“

Spencer se nemohl vyrovnat se synovou hluchotou. Během Lousina těhotenství jí nebyl věrný a prožíval nesnesitelný pocit viny, kterého se celý život nezbavil.

„Spencer Johna přijal,“ vzpomínala herečka Lorraine Foatová na tu dobu, „ale cítil se příšerně. Trpěl kvůli Johnovi a měl pocit, že nějak selhal.“

Lékař řekl Tracyovým, že Johna bude nejlepší ve věku šesti let umístit do ústavu pro zaostalé děti. S tím se však rodina odmítla smířit a Louise se okamžitě pustila doma do práce – hovořila s ním, četla mu říkadla, hrála s ním hry… a milovala ho.

Jak vyprávěl Spencerův dobrý přítel válečný veterán A. C.  Lyles, Spencer Tracy se k Johnovi choval opravdu úžasně, ale za Johnův pokrok mohla především maminka Louise.  Několikrát denně s ním cvičila, opakovala mu slova a jednoho dne, když skončila – John k ní naklonil hlavu – a řekl svoje první slovo – „talk“ (mluvit).

Rodinu však postihla další tragédie, když John dostal ve věku šesti let dětskou obrnu, která si u něj vyžádala trvalé následky. Téhož roku se Louise nadobro vzdala kariéry a věnovala se výhradně výchově jejího syna a všemu, co jí mohlo být užitečné při vzdělávání neslyšícího dítěte. Žádná instituce, která by pracovala s rodiči neslyšících dětí a pomáhala jim v jejich prvních výchovných krocích a v tom, jak děti učit mluvit a číst, tehdy nebyla po ruce.

Spencera Tracyho Johnovy zdravotní potíže motivovaly k ještě tvrdší práci, aby zajistil rodinu existenčně – a mohl poskytnout synovi veškerou finanční podporu, kterou potřeboval pro překonávání svého handicapu. Spencerův přítel Lynne Overman uvedl, že Spencerovi to pomohlo překonat jeho vrozený sklon k lenosti a díky tomu se stal legendou herectví, jakou byl.

Johnovy pokroky

John se naučil dokonale odezírat ze rtů, hovořit, číst a psát a tyto všechny dovednosti využíval naplno již od svých 11 let, kdy začal psát své první deníky. O tři roky později zveřejnil svoje první „Newsy News“ pro přátele a rodinu.

Když bylo Johnovi sedmnáct let, promluvila Louise poprvé veřejně o problematice vzdělávání neslyšících dětí – svým jasným hlasem s krásným anglickým akcentem. Její projev na Univerzitě Jižní Kalifornie vedl o rok později, v roce 1942, s pomocí finančních prostředků Spencera Tracyho, k založení Kliniky Johna Tracyho. Sloužila jako bezplatné středisko rané péče pro rodiče novorozených a předškolních dětí narozených se ztrátou sluchu a funguje pod stejným názvem dodnes.
Slavný filmový producent Walt Disney, s nímž rodina hrála pólo, byl jedním z původních členů správní rady této kliniky.

Spencerův vztah s Katherine Hepburnovou

Spencer Tracy byl tou dobou již uznávaným hercem a měl pověst spořádaného otce rodiny. Když se však před filmovým studiem potkal s o sedm let mladší herečkou Katherine Hepburnovou, neodolal. Byla to krásná a inteligentní žena, namísto sukně nosila tehdy provokativní kalhoty. Hráli spolu ve filmu Nejprve stvořil ženu (1942) a v následujících letech natočili ještě osm dalších snímků. Na plátně to mezi nimi prý jiskřilo jako mezi žádnou jinou dvojicí. Brzy se stalo veřejným tajemstvím, že jsou partnery nejen před kamerou, ale i v soukromí. Katherine se stala Spencerovou celoživotní láskou, ačkoli jejich 26 let trvající vztah byl předem odsouzen k neúplnosti. Přestože Spencer s Louise žili odděleně, nikdy ji nepožádal o rozvod. Po dvě desetiletí žili dále ve formálním manželském svazku. Louise trpělivě hrála roli podváděné manželky a všechno své životní snažení napnula směrem k péči o Johna a další podobně postižené děti.

Režisér Joe Mankiewicz o jejich rodinné situaci prohlásil, že Spencer neodešel od Louise, ale opustil jen místo, kde cítil svou vinu.

V 60. letech se u Spencera naplno projevila neléčená cukrovka. Spencer měl také problémy s alkoholem, byl paličatý a popudlivý. Když kvůli zhoršujícímu se zdraví nechal hraní, kariéru přerušila i Katherine Hepburnová, aby o něj mohla pečovat. V roce 1967 se spolu s Katherine naposledy objevil před kamerou ve filmu Hádej, kdo přijde na večeři. Podlehl tak naléhání svého přítele režiséra Stanleyho Kramera, aby si naposledy zahrál s milovanou Katherine. Jeho Matt Drayton, jehož dcera ho nemile překvapí svým černošským nastávajícím, byl pro Spencera víc než důstojným rozloučením se se světem filmu i světem jako takovým. Tracy na tom byl už zdravotně velmi špatně, a tak Katherine i režisér museli poskytnout jako záruku své honoráře. Kdyby Spencer při natáčení zemřel, za jejich peníze by se jeho scény přetočily s jiným hercem. Nebylo to ale potřeba. Spencer film dokončil. Zemřel však 17 dní po poslední klapce. Za svoji roli byl znovu nominován na Oscara, tentokrát in memoriam. Katherine Hepburnová tento film nikdy nedokázala zhlédnout. Katherine přežila Spencera o 36 let, jeho žena Louise o 16 let.

Aktivity Louise Tracyové zaměřené ve prospěch sluchově postižených dětí začala oceňovat veřejnost. V roce 1975 se Louise stala první držitelkou ceny Father Flanagan Award (Cena otce Flanagana) – za její speciální služby mládeži. Přibližně ve stejnou dobu pomáhala založit Boys Town National Research Hospital for Usher Syndrome (dodnes fungující národní instituce zabývající se výzkumem a léčbou Usherova syndromu). Název instituce je připomínkou slavné role Spencera Tracyho ve filmu Boys Town (český název Muži zítřka, 1938). Hrál zde otce Flanagana, kněze-lidumila, který pomáhá založit ústav pro problémové chlapce, jenž se nakonec má rozrůst v město s vlastní samosprávou. Role mu vynesla prvního Oscara a odstartovala naplno jeho filmovou kariéru.

 

Každý den je požehnáním

John Tracy miloval koně a osvěžující pocit svobody při jízdě na koni: připomínal mu jeho oblíbené životní období na rodinné farmě v Encino (1936-1955), plné krásných vzpomínek. Tam začal hrát ve věku 12 let pólo. (Jezdit začal pouze o tři roky dříve.)

„Jsem umělec, spisovatel a fotograf,“ napsal o sobě John v roce 1975. „Hrál jsem pólo, tenis; dělal jsem plavání, vodní lyžování a tanec. Oženil jsem se a mám rodinu… Také jsem se narodil úplně hluchý, ztrácím zrak a prodělal jsem obrnu. No, co mohu dělat?“

John mohl očividně dělat všechno!

John vystudoval Pasadena City College a později navštěvoval uměleckou školu Chouinard Art Institute v Los Angeles. Promoval v roce 1955 a v témž roce se mu narodil syn Joseph. John následně pracoval ve studiích Walta Disneyho – téměř pět let, než mu začal selhávat zrak. Ale i poté pokračoval v akvarelových malbách, kreslil perem, inkoustem a tužkou do té doby, dokud to šlo. V roce 1994 oslepl úplně.

John měl podle vyprávění své sestry Susie i svojí snachy  Cyndi obrovský smysl pro humor. „Od té doby, co jste ho poznali, se vám změnil život. Pochopili jste, že jste se ocitli ve společnosti někoho … skvělého, avšak zároveň někoho, kdo je tím nejskromnějším člověkem na světě,“ vypráví Cyndi.

Johnova sestra Susie s úsměvem vzpomíná na vyprávění jejich maminky. „Když mě moje maminka přivezla domů z porodnice, John se prý na mě podíval a řekl: ´Je moc malá, pošli ji zpátky. ´ Chtěl prostě někoho, s kým si bude moct hrát ještě ten den odpoledne.“

John využíval služby episkopální církve v Beverly Hills, kam o nedělích chodil čtyři desetiletí i s matkou, která zemřela v roce 1983. „Byl silný až do konce svého života,“ řekl o něm jeho syn Joe. „Nikdy se nemodlil za sebe, ale vždy se modlil za jiné lidi.“

John Tracy zemřel ve věku 82 let, 40 let po smrti svého otce. Oplakávala ho jeho sestra, snacha, syn i tři vnoučata.

Připravila Lucie Křesťanová, zdroje: DBI Review (2010), Mary Claire Kendall – Americký film a kultura (2011), deník Šíp, Československá filmová databáze, USA Today, Mail Online

Foto: usatoday.com, dailymail.co.uk

Na snímcích:

(1) Spencer Tracy se synem Johnem v roce 1929

(3) Spencer Tracy s rodinou

(4) Spencer s Katherine Hepburnovou v roce 1957

Komentujte