Liberečtí rodiče se setkávají v Bubínku

Autor: , vydáno 26/11/12 v 14:09

Liberečtí rodiče se setkávají v Bubínku

Když se řekne Liberec, vybaví se mi Ještěd. A když se řekne Liberec a neslyšící? Přes padesát let v Liberci existuje škola pro sluchově postižené, která však v současné době kvůli úbytku neslyšících a nedoslýchavých dětí přijímá i žáky s vadami řeči a s kombinovaným postižením. Hlavně starší neslyšící lidé se rádi scházejí v liberecké Unii, ale ta se poslední dobou, stejně jako celá ČUN, potýkala s finančními problémy a musela svou činnost omezit, takže do klubu nyní chodí méně neslyšících lidí než dříve. Tlumočníků je zde nedostatek a za kulturními i sportovními akcemi pro neslyšící musí lidé většinou jezdit do jiných měst. Takže toto velké město na severu Čech neslyšícím zase tolik nenabízí. Až letos v dubnu se tato situace změnila k lepšímu.

YouTube Preview Image

„Do klubu Unie chodí méně lidí než dříve, hlavně důchodci. Žije tu více nedoslýchavých než neslyšících,“ shrnuje specifika (nejen) liberecké komunity lidí s těžkým sluchovým postižením těžce nedoslýchavá Lenka Marxová.

Co se týče převahy nedoslýchavých ve městě, možná bychom našli souvislost s tím, že až do revoluce byly v liberecké škole třídy jen pro nedoslýchavé děti a pro děti se zbytky sluchu. Neslyšící děti musely být v Praze na internátě, kde často pokračovaly na učilišti a už se do Liberce nevrátily. Donedávna zde také zcela chyběly služby a akce pro rodiny s dětmi. Ať už pro neslyšící rodiče s dětmi, nebo pro slyšící rodiny s neslyšícími dětmi. Letos v dubnu, především díky iniciativě těžce nedoslýchavé maminky Barbory Zacho, vzniklo v Liberci Aktivační centrum, které spadá pod Federaci rodičů a přátel sluchově postižených, o. s.

Barbora je liberecká rodačka, chodila tu i do školy pro sluchově postižené. Po maturitě na pražském gymnáziu pro sluchově postižené v Praze zůstala, vystudovala zde fyzioterapii na lékařské fakultě, pracovala jako fyzioterapeutka a provdala se. Stále ji to však táhlo do rodného kraje. Po narození dvou synků se celá rodina přestěhovala do domku kousek za Libercem. „Jsem aktivní člověk a v Liberci mi chyběla podobná nabídka akcí pro nás neslyšící a nedoslýchavé maminky, na kterou jsem byla zvyklá z Prahy. Skoro nic se tam nedělo. Mým snem bylo založit v Liberci něco jako mateřské centrum pro rodiče a děti se sluchovým postižením. Když jsem na konci loňského roku začala pracovat ve Federaci rodičů a přátel sluchově postižených, naskytla se příležitost, kterou jsem uchopila za pačesy, a tak v dubnu vzniklo aktivační centrum a v jeho rámci začal fungovat klub rodičů Bubínek.“

Proč zrovna Bubínek?

„Kromě toho, že tento hudební nástroj mohou díky vibracím dobře vnímat i neslyšící děti a slovo Bubínek se dobře vyslovuje, se tak nazývají i další kluby rodičů zřizované Federací v Olomouci a v Brně.“ „Bubínek“, jak liberečtí svému aktivačnímu centru říkají, sídlí v prostorách centra volného času Arabela v klidné části Liberce. Až do června se v novém aktivačním centru Federace konal každou středu program pro rodiče se sluchovým postižením a jejich děti.  „Po prázdninách už rozjedeme pravidelná setkávání, která budou nově i pro slyšící rodiče dětí se sluchovým postižením, kurzy komunikace s neslyšícím dítětem a další aktivity pro děti i rodiče,“ popisuje další pracovnice aktivačního centra, slyšící Lucie Romancová, která tu spolu s těžce nedoslýchavou Lenkou Marxovou vede program pro děti. Jejich práce je však mnohem pestřejší. S Lenkou a Bárou kromě vymýšlení programu pro děti, činností a přednášek pro rodiče píšeme zprávy ze setkání a projekty, hledáme sponzory a připravujeme se na září, kdy rozšiřujeme činnost, a čeká nás benefiční večer s Jaroslavem Duškem.“ Lucie Romancová je v kontaktu s neslyšícími asi už čtyři roky, setkala se s nimi přes čtení Bible a po absolvování kurzů znakového jazyka působila v Unii jako sociální pracovnice. „Musela jsem skončit, protože požadovali, aby všichni pracovníci měli zdravotní postižení,“ vysvětluje. Práce v Bubínku ji moc baví a ráda by se jí věnovala na větší úvazek, v současné době má ještě jiné zaměstnání. Jako sociální pracovnice mohla poznat, co neslyšícím v Liberci chybí: „Nemáme tady tlumočnici, je tu jen jeden tlumočník – muž – a to nestačí.“ Lenka Marxová má dvě sestry, které také neslyší, a jejím koníčkem je tanec. V Unii pět let vedla kroužek tancování pro neslyšící i slyšící děti. Teď tam trénuje už jen starší děti a v Bubínku ty menší. Těší se na první společné vystoupení na benefičním večeru v září. Kromě toho ještě trénuje neslyšící dívky zumbu. Podle Lenky je nejdůležitější, aby je to bavilo: „Snažím se, aby si to holky užily, a aby viděly, že i neslyšící můžou cvičit stejně jako slyšící, aby se neschovávaly.“

A co všechno dělá s dětmi v Bubínku? „Cvičení, pohádkovou jógu. Děláme sestavy jako slunce, pejsek a podobně. Samozřejmě, že to děti nemůžou vydržet půl hodiny, cvičíme tak deset až patnáct minut a postupně to prodlužujeme. Pak si vyprávíme ve znakovce, učíme se třeba barvy, znakujeme si pohádky. Nebo Lucka dětem vypráví pohádku a k tomu děláme masáže. Máme také kreativní činnosti s rodiči jako je malování a modelování,“ vyjmenovává Lenka Marxová. Na začátku každého setkání si všichni společně zabubnují na všechno možné. Děti tak zjišťují, že bubnovat se dá nejen na bubínek, ale i na stehna, podlahu, molitanové kostky a spoustu dalších předmětů.

Během mé návštěvy se v Bubínku konal dětský den a prostorná herna byla plná veselých dětí. Kouzelník v podobě potulného mnicha jim předvedl své triky, ukázal středověké náčiní a připravil si pro ně různé aktivity a soutěže. Úplně všechny děti, větší i ty nejmenší, pozorně sledovaly kouzelníka a ani nedutaly. Maminky a tatínkové si tak mohli v protější místnosti u stolů s občerstvením a kávou nerušeně popovídat a pak si úplně všichni pochutnali na dobrém dortu a každé dítě si odneslo domů dáreček. Odpoledne velmi rychle uteklo, začátek byl ve tři a domů jsme odcházeli až po sedmé. Ani dospělým, ani dětem se nechtělo odejít. A tak jsem dcerce slíbila, že se zase někdy do Liberce i Bubínku vrátíme. Třeba vyrazíme už ráno a spojíme to s výletem na Ještěd.

A co o klubu rodičů Bubínek i o životě v Liberci říkají neslyšící a nedoslýchaví rodiče?

Neslyšící Ladislava Valnohová má neslyšící dceru Libušku a slyšící Leonku. Poprvé navštívila s dětmi Bubínek v dubnu a od té doby se sem vrací. „Líbí se mi tu, děti si tu můžou hrát. Chodíme sem každou středu a zůstáváme tak do šesti sedmi hodin večer. Nejsem odtud, ale v Liberci jsem spokojená, žije se nám tu dobře. Když jsem někdy potřebovala tlumočit nebo něco vyřídit, domluvila jsem se tady s Luckou, která pracovala v Unii jako sociální pracovnice.

Nedoslýchavý Lukáš Holata sem chodí se svým slyšícím synem Oliverem a moc si aktivační centrum pochvaluje: „Jsem rád, že to tu díky Báře vzniklo. Střídáme se s manželkou podle směn, já sem tedy chodím jednou za čtrnáct dnů. Dnes je akce a tak je tu více tatínků, ale někdy bývám jediný muž mezi maminkami.“

Neslyšící Miloslava Cverčková dochází do Bubínku pravidelně se svými dvěma slyšícími dětmi, Michálkem a Miluškou. V Liberci žije už šest let. „Předtím se konaly pravidelné akce pro neslyšící rodiče jen v Praze, dělalo je hlavně Jablíčko (organizace Jablíčko dětem, pozn. red.). Dlouho jsem si přála, aby bylo něco i tady v Liberci, a pak mi řekla Bára Zacho, že vznikl Bubínek. To je pro mě super, je výhoda, že to je blízko. Občas jezdíme i na akce do Prahy. Škoda, že setkání v Bubínku se konají jen vevnitř, přála bych si, abychom s dětmi chodili i ven na různá místa, podobně jako to dělá Jablíčko,“ říká paní Miloslava. Hodnotí i život neslyšících v Liberci: „V Liberci je velmi málo tlumočníků, naštěstí tlumočníka využívám jen v nutných případech. Potřebovala bych více informací, například aby mi tlumočník něco vysvětlil, třeba dopis, smlouvu nebo jiný písemný text. To mi tady chybí, nemám se koho zeptat. V Liberci žije hodně nedoslýchavých a málo neslyšících, ale doufám, že se to ještě bude měnit. Díky Bubínku už jsem více v kontaktu s ostatními neslyšícími i nedoslýchavými maminkami. Jen škoda, že některé nedoslýchavé moc neznakují, ale snad se ještě více sblížíme. Jinak se mi v našem městě líbí příroda, je tu hodně možností pro děti, Ještěd, zoo… Žije se nám tu s dětmi dobře. Když jsem se přistěhovala do Liberce, chyběly mi kamarádky s dětmi. Potkávala jsem více nedoslýchavých a tak jsem se cítila trochu divně. Ale překonala jsem to. Neslyšící a nedoslýchaví by měli spolu dobře vycházet. Nedoslýchavé maminky tady v Bubínku mi dávají zajímavé informace. Mým dětem se tady moc líbí. Jsem s dětmi doma a snažím se, aby měly děti hezký program, hodně chodíme ven.“

autorka: Kristina Kratochvílová, foto: archiv aktivačního centra Bubínek

 

 

 

Komentujte