Jsem ohluchlý hudebník a hudba mi je lhostejná

Autor: , vydáno 30/09/15 v 22:30

časopis GONG 7-9/2015 – video ve ZJ – článek o ohluchlém hudebníkovi

YouTube Preview Image

Často se mě někdo ptá: „Štve tě, že neslyšíš hudbu?“ Je to logické, zejména když jsem byl 20 let hudebník a přišel o sluch. V době, kdy vídám kolem sebe spoustu lidí se sluchátky na uších, se tato otázka sama vkrádá na jazyk. Od doby, kdy neslyším, je mi veškerá hudba zcela „šumafuk“.
Jednou jsem žertoval, že hudba je jakýsi uklidňující prostředek pro slyšící kvůli „zvukovému smogu“, co musí celý den poslouchat. Když člověk onen „zvukový smog“ neslyší, nepotřebuje uklidňující prostředek. Bylo to žertování, ale opravdu na tom něco bude. Já po hudbě opravdu vůbec netoužím. Setkávám se však s tím, že po hudbě touží neslyšící, kteří ji vlastně nikdy pořádně neslyšeli (neslyší od narození, nebo od útlého věku). Mají zřejmě pocit, že jsou ochuzeni o něco úžasného. Nebo po hudbě touží ti, kteří ji dobře (od narození, nebo od útlého věku) neslyší ani s hodně výkonnými sluchadly. Když je hudba potichu, neslyší ji a když je nahlas, začne sluchadlo pískat tak, že se jim z toho div nerozskočí hlava. To musí být ke zlosti. Porovnám s čerstvým vzduchem. Když budete v zakouřené restauraci (zvukový smog), bude úplné blaho vyjít ven na čerstvý vzduch (hudba). Nebo budete žít ve městě se smogem a bude vám fajn, když pak budete v lese. Pokud nejsem ani v restauraci, ani ve smogu, nýbrž „na čerstvém vzduchu“, netoužím po ještě čerstvějším. Podobné je to tomu, když je někdo v nezakouřené místnosti a vyjde ven. Není pak rozdíl mezi vzduchem. Nebo někdo žije na vsi, kde není smog a ani si nevšimne rozdílu „kvality vzduchu“, když je potom v lese.

A když půjdu ve své filosofii ještě dál. Pokud nevnímám barvy zvuků (barva hlasu, barva zvuku hudebního nestroje atd.), je to podobné jako vnímání vůní. Necítím vůni lesa, rozkvetlé louky, ale když jsem v lese nebo na louce, nemám potřebu voňavějšího a čerstvějšího povětří (když neslyším zvukový smog, nemám potřebu „rekonvalescence hudbou“). Hudba je mi proto zcela lhostejná (přitom mi v hlavě stále něco hraje). Říkám tomu tinnitus/muzikus.

Není mi však lhostejné, co mi kdo říká, jelikož nic neslyším a potřebuji sdělení v písemné formě. A to mě štve.

Autor: Ladislav Kratochvíl

Komentujte