Jsem gay

Autor: , vydáno 23/05/12 v 19:11

Jsem gay

Zjistil, že s ním není něco v pořádku, pak mu to došlo. Přinášíme příběh Michala, neslyšícího gaye, který nám dovolil nahlédnout pod pokličku jeho života.

Michal se narodil ve znamení Kozoroha. Zimu sice nemá rád, ale miluje období Vánoc, tu atmosféru kolem. Narodil se slyšícím rodičům, ale dětství trávil převážně u prababičky.  Máma hodně pracovala, byla neustále v práci, otec o Michala nejevil zájem, nevyrůstal s ním. Michal byl nemanželské dítě.

Ohluchnul jsem v osmi měsících, máma neví přesně, z jakého důvodu. Spekuluje se o zánětu středního ucha, který jsem prodělal, ale zároveň jsem byl i nakažený chřipkou, která mi způsobila ekzém v uchu.“

Michal po prodělané nemoci přestal úplně reagovat na zvuky. Zjistila to prababička, která se v té době o něj starala. Volala na něj, nereagoval. Tleskala mu u ucha, nereagoval. Prababička ho vzala k obvodní lékařce, která zkusila zmáčknout hračku a ta vydala pískavý zvuk. Michal se po zvuku otočil. Začaly dohady mezi lékařkou a prababičkou, která pro malého Michala chtěla to nejlepší. Obvodní lékařka jim tenkrát nevěnovala přílišnou pozornost. Po nějaké době přece jen lékařka poslala Michala k foniatrovi, který zjistil, že Michal je opravdu neslyšící. Obvodní lékařka tomu nemohla uvěřit.

„Prababičce se omluvila a od té doby mě měla, jako pacienta, ráda a neustále se na mě ptala. Rodina můj sluchový handicap nesla těžce, nemohli se s tím smířit. Nevěděli, jak se mnou komunikovat, pořád plakali… Ale po nějaké době se s tím smířili a v dnešní době už je to dobré.“

„Další zlom přišel během puberty, kdy jsem se přiznal prababičce jako první, že se mnou od dětství není něco v pořádku. Jsem gay. Začalo to tím, že jsem u nás ve městě šel do obchodu, kde obsluhoval kluk, který se na mě usmíval. Myslel jsem si, že je na kluky jako já, tak jsem mu napsal dopis a po bratrovi mu jej poslal. Styděl jsem se, protože neslyším.“

Po několika hodinách u domu, kde Michal bydlel, zastavilo auto, z něj vylezl nějaký cizí muž a zazvonil. Otevřela prababička a s mužem chvíli mluvila. Jakmile muž odešel, přišla prababička s brekem za Michalem a zeptala se ho: „Opravdu máš rád kluky?“ Vyšlo najevo, že muž byl šéfem obchodu, ve kterém kluk pracoval jako prodavač.

„S prababičkou jsme si v klidu promluvili, vše si vyjasnili, slíbila, že si to nechá pro sebe. Řekla mi, že i přesto, že jsem na kluky, má mě ráda takového, jaký jsem. Žádné odpudivé reakce nebyly.“

Horší pro Michala bylo, když to zjistila jeho matka. Studoval v té době na střední škole a byl čas třídních schůzek. Jeho třídní učitelka si mamince stěžovala, že místo, aby se Michal plně věnoval škole, tráví čas s klukem. Řekla jí, že syn je gay.

„Máma tomu nemohla uvěřit, ale zeptala se mě, až když jsme přijeli domů. Přiznal jsem se. Máma sice plakala, ale zároveň mě ujistila, že jí to nevadí, že mnohem důležitější je, že jsem zdravý a že mě bere takového, jaký jsem. Poprosila mě jen, abych byl opatrný.“

Protože je Michal zvyklý odmalička mluvit, i když je neslyšící, pohybuje se převážně ve slyšící společnosti. Společnosti neslyšících se sice nebrání, ale nejsou mu příjemné narážky některých neslyšících na jeho způsob znakování. Michal spíše mluví, než znakuje, a svou mluvu sem tam doplní nějakým znakem. A to se právě některým neslyšícím nelíbí. Říká, že než aby musel stále bojovat s nepříjemnými pocity, raději se pohybuje mezi slyšícími. Našel si práci v lékárně, kde měl několik pracovních pozic – administrativní pracovník, internetový specialista a fakturant.

„Na problémy se svou sexuální orientací jsem v práci nenarazil, protože šéfem byl v té době můj přítel, nyní expřítel.“

V současné době má Michal přítele na Slovensku a rodina je s jeho sexuální orientací smířená. Dokonce jej v tomto směru i podporují.

Za svou sexuální orientaci se nestydím, je to normální a myslím si, že není potřeba něco skrývat. Cítím se stejně jako ostatní, tedy necítím, že bych nějakým způsobem vyčníval. Homosexualita není žádná nemoc.“

A co by Michal poradil ostatním, kteří se cítí stejně? „Myslím si, že by se neměli stydět říct pravdu, i když může být bolestivá. Jednou se to stejně provalí. A čím dřív, tím líp, protože bude čas na smíření se s realitou.“

Iveta Melichar, foto: autorka

Komentujte