Jezdil jsem na stejných okruzích jako Schumacher

Autor: , vydáno 20/09/10 v 15:45

Jezdil jsem na stejných okruzích jako Schumacher

Zatímco holčičky si většinou hrají s panenkami, kluci by nedali z ruky svá autíčka. Někteří mají doma autodráhu a sní o kariéře automobilového závodníka. Lumír Vaszily (19) se v osmi letech místo snění posadil do motokáry, začal závodit a vyhrávat. Většinu svého volného času tráví na tréninku, na závodech, zkrátka za volantem. Auta jsou jeho celoživotním koníčkem. Kromě toho studuje maturitní nástavbu na škole pro sluchově postižené v Hradci Králové, obor dřevařská a nábytkářská výroba.

http://gong.cz/wp-content/uploads/videos/lumir_vaszily.flv

Lumíre, co jsou to vlastně motokáry? Mně trochu připomínají zmenšené formule. Můžete ten vůz nějak popsat, aby tomu rozuměli i naprostí laici? Čím se liší od normálního auta?

Motokáry jsou něco jako zmenšené kopie aut, kterými mohou jezdit například děti, tedy spíše mládež. Závodníci v automobilovém sportu mnohdy začínají právě na motokárách. Je to výborný startovací stroj, díky kterému se může závodník naučit, jak ovládat pozdější závodní auta, třeba právě formule. Jisté rozdíly tu oproti běžným vozům pochopitelně jsou. Například motokáry mají jen dva pedály – brzdu a plyn. Spojka je umístěna pod volantem. Ovládá se levou rukou a pravou se řadí. Ovšem tento způsob provedení je pouze v nejsilnější skupině motokár. Každá třída se něčím liší.

Čím se konkrétně od sebe liší jednotlivé třídy motokár? Kterými jste prošel vy sám?

Existují tři základní kategorie a já je postupně prošel všechny. První kategorie: COMER 80 je pro děti ve věku od 7 do 10 let. Rychlost těchto motokár se pohybuje v průměru 70–80 km/hod. V této třídě jsem začínal v roce 1995 jako osmiletý kluk.

Druhá kategorie: ICA-100 Junior je vhodná pro mladistvé od 11 do 15 let. Objem válce činí 100 cm3 a rychlost 120 km/hod. Do této skupiny jsem přestoupil v roce 1998.

Třetí kategorie: ICC-125 přísluší závodníkům od 15 let výš. Zde už mají motokáry manuální převodovku a jezdí rychlostí až 170 km/hod. V této třídě jsem byl nejúspěšnější, povedlo se mi získat spoustu hezkých umístění. Mezi ty nejlepší patří 4. místo na OPEN mistrovství ČR 2001, kde mi o jediný bod uteklo 3. místo. Pochopitelně mě těší také titul mistra republiky a dvakrát jsem se stal vicemistrem ČR.

Jestli tomu dobře rozumím, vaše cíle i rychlost se neustále zvyšují. Kam jste postoupil ze třetí kategorie?

V roce 2005 jsem české motokáry opustil a přešel do třídy SUPERKART 250, kde už se rychlost pohybuje kolem 220 km/hod. U nás se s těmito stroji nezávodí, proto jsme i s celým týmem procestovali kus Evropy – Německo, Holandsko, Švédsko a další země. I tam jsem se umístil na předních pozicích: v roce 2006 jsem dvakrát vyhrál 1. místo v Assenu, potom 2. místo Nürburgringu a 3. místo v Hockenheimu. O rok později jsem se umístil na 4. místě Evropského poháru, což dodnes považuji za svůj největší úspěch. Jezdil jsem na stejných okruzích jako závodník Formule 1 Michael Schumacher – můj velký vzor.

V roce 2008 jsem svou kariéru motokárového sportu ukončil, abych takříkajíc zkusil jiný šálek kávy. Vloni jsem se závodním autem Škoda Fabia přestoupil do RALLYECROSS. Cítím to jako velkou šanci a možnost vyzkoušet něco nového. V první sezóně jsem se celkově umístil na 10. místě z 25 závodníků. To je velký úspěch.

Na co se právě připravujete? Máte před sebou nějaký důležitý závod?

Teď momentálně se připravuji na novou sezónu. V tuhle chvíli řešíme, s jakým strojem se postavím na startovní rošt. Body z jednotlivých závodů se sčítají, čím lépe se tedy v každém závodě umístím, tím lepší je i celkový výsledek.

Jak vypadá váš trénink? Kde trénujete a jak často?

Můj trénink vypadá tak, že jsem každý druhý den v posilovně. Potřebuji hlavně silné paže a trup, ale trénuji celé tělo. Kdykoliv to jde, zejména v létě, jezdím na horském kole, čímž trénuji fyzičku, především dýchání. A ještě chodím na kickbox. Auta začínáme testovat zhruba měsíc před začátkem sezóny. A pak taky před každým závodem. Za víkend se stihne vůz otestovat, zajet měřený trénink i samotný závod. Není to tak, že bych si všechno mohl natrénovat dopředu, každá trať je totiž jiná. Pro mě je důležité, abych se sžil s vozem, potom dokážu odjet závod v jakýchkoliv podmínkách.

Jak závody probíhají? Co všechno jim předchází a co se děje, když dojedete do cíle?

Na závody přijíždíme většinou už ve čtvrtek. Připravuje se zázemí, ladí motory, zkouší se auta, prostě se testuje. To je doba, kdy mám možnost seznámit se s tratí. V pátek je poslední zkušební jízda, následuje měřený trénink a odpoledne začíná první závod, na který o víkendu navazují další. Jede se několik rozjížděk, při nichž je důležité dojet do cíle co nejrychleji a na nejlepší pozici, protože od toho se odvíjí další rozjížďka, a tudíž celý závod. Z každé rozjížďky postupují jen první dva jezdci. Tímto způsobem se postupuje až do finále. Konec závodu odmává komisař šachovnicovým praporem. Můj tým mě už očekává a podle umístění mě ohodnotí potleskem nebo podáním ruky a poplácáním po zádech. Auto odevzdám svým mechanikům a ti už se o něj postarají. Jen jim předám informace, jak se při závodech chovalo, a jestli mi vše vyhovuje tak, jak má.

Co musíte splnit, abyste se mohl postavit na startovní čáru? Jaká jsou pravidla a podmínky účasti?

Podmínkou je přihláška k účasti na závodech, lékařská prohlídka a platná licence. Dále musím zaplatit startovné a nechat zkontrolovat technický stav závodního vozidla. Podstatné je mít také bezpečnostní oblečení včetně přilby, a to se správnou homologací (homologace je ověření vlastností určitého výrobku z hlediska přípustnosti jeho použití – pozn. red.). Pak už se musím jen psychicky vyladit a soustředit se na samotný závod.

Jste před startem nervózní? Pociťujete během závodu strach? A nebojí se o vás vaši nejbližší? Třeba maminka nebo přítelkyně?

Strach a nervozitu nepociťuji. Před startem cítím jenom jakési vzrušení a soustředím se hlavně na trasu závodu. Rodina a přítelkyně mě maximálně podporují a důvěřují mi. Otec byl také kdysi závodníkem, takže se mi snaží všemožně pomoct a občas i poradí. Dokážeme o trati a způsobu jízdy komunikovat jak s otcem, tak s mechaniky

Ztráta sluchu vám v domluvě s týmem nebrání. Vnímáte ji vůbec jako handicap?

Znevýhodnění vidím především v tom, že nemohu komunikovat s ostatními závodníky a třeba podávat rozhovory do televize. Jinak mě to neomezuje.

Váš otec dříve také závodil, a tak se v automobilovém prostředí pohybujete od útlého věku. Nelákalo vás vyzkoušet si i jiné sporty?

Otec byl závodník autokrosu, takže jsem k automobilovému sportu veden odmalička. Mým velkým snem, a to už od dětství, je posadit se jako pilot do Formule 1. Je to však velmi drahá záležitost a sponzoři se těžko shánějí. Jsem ale velmi spokojený s tím, kam jsem se dostal, kde dnes působím. Vděčím za to jednak svému otci, jednak dlouholetému sponzorovi Vladimíru Minaříkovi ze společnosti KM-PRONA. Z jiných sportů se věnuji cyklistice, kickboxu a fotbalu. Ovšem pouze rekreačně.

Zmínil jste se o sponzorech. Shánějí se těžko?

Ano. Není to vůbec jednoduché. V dnešní době se nikdo do sponzorství moc nehrne. Tenhle sport je drahá záležitost, to si lze jen těžko představit, a bez sponzorů bych si sotva mohl dovolit posadit se za volant závodního speciálu. Proto si velmi vážím, že mám svého dlouholetého sponzora.

Sledujete závody jiných motorových vozidel? Například Formule 1, Rally Paříž-Dakar, motocyklové závody atd.

Sleduji mnoho sportů, řekl bych, že sportovní kanály u nás doma běží nejčastěji. Dívám se na Formuli 1, MotoGP, RALLYECROSS, autokros, World Rally Championship, sjezdové lyžování a cyklistiku. Je toho spousta, co mě zajímá.

Když se na voze něco porouchá, dokážete si to spravit sám?

Pro závodní Fabii mám svůj technický tým, který se mi o auto stará. Já jen zajedu do boxu a nechám je pracovat. Sám se o nic starat nemusím. Přirovnal bych to asi k závodům F1, kde formule taky vjede po boxu, a ten cvrkot kolem už každý zná z televize. Závodní vozy mají speciální techniku a vyžadují také speciální seřízení. Nejde to dělat doma v garáži jako u běžného auta. Jinak obyčejné osobní auto s mým otcem spravit dokážeme.

Havaroval jste někdy? Při závodech nebo na silnici v běžném provozu?

Havaroval jsem jen jako malý kluk v motokárách, a to v nejmenší skupině Comer 80. V dalších závodech už jsem uměl kolize předvídat a včas zareagovat. V běžném životě jsem ještě nikdy nehodu neměl. Je to ale něco jiného, než řídit závodní auto.

Jaké auto byste chtěl mít v garáži a proč, kdybyste si mohl vybrat bez ohledu na cenu?

Nad touto otázkou nemusím ani dlouho přemýšlet – Ferrari. Ani vám nemůžu vysvětlit proč. Je to pro mě už od dětství velmi srdeční záležitost.

Foto: Lumír Vaszily

Komentujte