Hrneček vařil v Židlochovicích

Autor: , vydáno 19/12/12 v 14:51

Hrneček vařil v Židlochovicích

Jednoho podzimního dne se děti a jejich rodiče sešli v mateřském centru Robátko v Židlochovicích, aby si „pochutnali“ na divadelní dobrůtce z pohádkového hrnečku.

Ingredience do hrnečku tvořily znaky, gesta, mimika, ladnost, expresivita a humor. To vše se za stálého míchání vyváženě dávkovalo zhruba půl hodinky. A podávala se kaše nejen vtipná, ale i úžasně sladká a lahodná.

Gesta herečky Dáši Málikové byla natolik sugestivní, že když si Maruška pochutnávala na jahodách a házela je mezi diváky, všichni je s nadšením chytali a mlsali spolu s ní. A o kaši pak děti hladově samy žádaly. Se stejným zaujetím a opravdovostí pomlaskávaly jako sama herečka a kaši (i když jen pomyslnou) si opravdu vychutnávaly.

Kromě mlsání byli diváci vtaženi přímo do děje i v okamžiku, kdy byli vyzváni, aby o kaši požádali hrneček spolu s Maruškou. Děti také měly rozhodnout, jestli se má Maruška se stařenkou podělit o větší či menší kousek chleba. Docházelo k přirozené interakci – jeviště a hlediště bez problémů komunikovalo tím nejlepším a nejsrozumitelnějším prostředkem – divadelní řečí.

Diváci navíc byli hned na úvod představení seznámeni s několika klíčovými slovy – gesty, které se v pohádce opakují – Maruška, hrníček, vařit, dost…

Rodiče dětem gesta v průběhu pohádky připomínali a pomáhali jim tak pochopit děj a vnímat znakový jazyk nejen jako elegantní pantomimu nebo dosud nepoznaný zajímavý tanec, ale i jako komunikační prostředek. Nejvíce děti zaujalo gesto pro výraz „dost“. Maličký chlapeček přede mnou se ptal maminky: „Proč se ta paní bije do bradičky?“ Neméně oblíbené pak bylo gesto pro pokyn „vař“. Dětem připomínalo čarování a zaklínání, které ke kouzelnému světu pohádek neodmyslitelně patří.

Divadlo si vystačilo s malovanou kulisou, jejím otočením (na principu knihy) se diváci dostávali do nové scény a sledovali vývoj děje. Nebyly potřeba speciální efekty, masky, kulisy nebo rekvizity. Už tak malí i velcí nevěděli, co sledovat dřív – jestli nádherně malované kulisy, vykukující papírové loutky čekající na svůj výstup, téměř taneční gesta herečky nebo poutavou mimiku její tváře. Rodiče se po představení shodli, že i pro ně byla již tolikrát „slyšená“ a odvyprávěná pohádka vlastně novým příběhem, ve kterém, jak mnozí s překvapením zjistili, je stále co nalézat.

Na představení se sešly samé slyšící děti. Zajímalo mě, zda neslyšící herci pociťují nějaký rozdíl mezi hraním pro slyšící a neslyšící dětské publikum. O svoje zkušenosti se se mnou podělila umělecká vedoucí Divadla Neslyším, autorka výpravy představení Hrnečku, vař! a herečka Petra Vaňurová: „Je to samozřejmě veliký rozdíl hrát jen pro slyšící, nebo naopak jen pro neslyšící diváky. Někdy hraju pro obojí dohromady. Podle toho pak používám k vyjadřování jen znakový jazyk, nebo naopak víc musím zapojit mimiku a pohyb (řeč těla), aby bylo pro všechny zřejmé, o co mi jde a co chci říci.“

Komorní prostředí mateřského centra hercům také vyhovuje. „Mám raději útulné komorní prostředí, protože vím, že se zde malí diváci dokážou víc soustředit a podle potřeby i zapojit do hry,“ vysvětlila mi Petra.

Pokud jste příznivci divadla, znakového jazyka, pohádek a fantazie, určitě se máte na co těšit. V nové pohádce Divadla Neslyším „O Otesánkovi“ herečky nepochybně zas uvaří pořádnou porci zábavy pro každého, včetně těch nejnáročnějších gurmánů!

Text a foto: Regina Broková

 

Komentujte