Herec musí na sobě pracovat a o něco se snažit

Autor: , vydáno 06/09/10 v 6:00

Herec musí na sobě pracovat a o něco se snažit

V roce 1998 jsem poprvé zhlédla divadelní hru Genesis, kterou režírovala profesorka Zoja Mikotová. Představení mě nadchlo. Hrála v ní mladá neslyšící studentka JAMU. Její herecký talent se nedal přehlédnout. Od té doby uplynulo již pár let a tato žena už vystoupila v mnoha představeních. Když se jí zeptáte, co je jejím zaměstnáním, odpoví vám: „Jsem herečka a zástupce ředitele divadla.“ O kom je řeč? Přece o Petře Vaňurové.

Petro, čím jsi chtěla být, když jsi byla malá?

Snila jsem o tom, že budu zpívat v opeře jako zpěvačka. Později jsem chtěla být vychovatelkou, protože se ráda starám o děti. I když dnes je to spíš prostřednictvím divadla. Miluju představení právě pro ně.

Co jsi vystudovala?

V Hradci Králové byla otevřená pedagogická škola pro neslyšící a já se stala studentkou úplně prvního ročníku. Pak jsem studovala bakalářské studium na JAMU v Brně, obor výchovná dramatika pro Neslyšící. V červnu letošního roku jsem ukončila magisterské studium v Brně opět na JAMU.

Od roku 2000 do roku 2002 jsi hostovala v Divadle 7 a půl. Jaké máš na toto divadlo vzpomínky?

Ano, ještě v průběhu studia na JAMU jsem hostovala v Divadle 7 a půl. Toto období v mé dosavadní praxi bylo dost složité. Dodnes jsem této zkušenosti nelitovala. Musím přiznat, že jsem se v tamních poměrně drsných podmínkách hodně naučila. Dnešní studenti JAMU tuto možnost nemají. Byla to zkušenost, pracovat společně se slyšícími herci, ale byla jsem v kolektivu i s neslyšícími herci. Režisér byl na nás velmi přísný, až hrubý, jen aby dosáhl své představy o roli, kterou nám svěřil. Chtěl něco navíc, ne jen pantomimu, ale i roli „prožít“, „vcítit se do ní“, „žít s ní“. A já pochopila, že to je správné, že to tak musí být. Postupně mne obsazoval do alternací vedlejších rolí. Ráda vzpomínám na inscenaci Romeo a Julie, kde jsem si zahrála roli chůvy.

V roce 2002 bylo založeno profesionální Divadlo Neslyším, kde mimo jiné působíš i jako zástupkyně ředitele. Jak vznikl nápad založit toto divadlo?

Po nějakých neshodách v Divadle 7 a půl jsme se my, neslyšící, rozhodli, že se osamostatníme a založíme svoje vlastní divadlo. Je to dlouhá historie. Byli jsme však dobrá parta a problémy jsme postupně řešili. Nejdříve jsem byla jen herečka. Postupně někteří členové odešli a nás bylo méně, proto jsme obsazovali i slyšící herce z JAMU. Až o hodně později jsem se stala zástupkyní ředitelky Moniky Kurincové.

Kolik bylo v divadle na začátku herců? Byli to jen neslyšící herci nebo s vámi v té době už spolupracovali slyšící herci?

Divadlo zakládalo celkem šest neslyšících herců. Někteří se časem rozhodli pro jiný život a naše divadlo opustili. V té době v našem divadle hráli i slyšící herci, jako hostující, protože nás bylo málo.

Jaké bylo první představení Divadla Neslyším a jaký mělo ohlas?

Moje úplně první zkušenosti z veřejného vystoupení jsem získala ještě na JAMU, když mne paní profesorka Zoja Mikotová obsadila do své nové inscenace Genesis. Prvním samostatným představením Divadla Neslyším byl Kašpar Hauser. Měl velký úspěch. Slyšící veřejnost byla překvapena tím, že neslyšící jsou schopni hrát divadlo. Byl to náročný projekt.

Za tu dobu uplynulo již 8 let, co se od té doby změnilo?

Bohužel je to tak, že život je změna. Lidé přicházejí a odcházejí. Za tu dobu jsem hrála ve 39 titulech. To je velký počet představení. Teď hraji v sólových představeních hlavně pro děti. Například ve hře Putování ošklivého káčátka, O veliké řepě, Slunce a vítr, Hrnečku vař a ve skupinovém představení pro dospělé – Vizualizace literárních žánrů a hře Sem tam, atd. V některých představeních účinkují i slyšící herci, záleží na tom, co právě máme hrát. V současné době má divadlo interní i externí herce, jejichž počet se neustále mění podle potřeby obsazení.

Kdo v představeních hraje?

U nás se stalo pravidlem, že některé role obsazujeme slyšícími i neslyšícími herci z řad studentů JAMU.

Podnikáte i turné do zahraničí?

Velikou výhodou neslyšících je používání znakového jazyka. Je to komunikace bez bariér. To nám velmi usnadňuje dorozumívání ve světě. Měla jsem možnost účastnit se mnoha různých divadelních festivalů v zahraničí. Byla jsem na festivalu v Lingenu v Německu, na festivalu Fringe 2001 v Macau a v Hongkongu, navštívila jsem Evropský divadlení festival v Önnestadu ve Švédsku, Mezinárodní festival moderní pantomimy Mimos ve francouzském Perigueux, festival Clin d´ Oeil ve Francii, který se konal v Remeši, Mezinárodní festival pro děti a mládež v Burse v Turecku, také jsem byla na festivalech v Rakousku i na festivalu Deaf Way II, pořádaném Gallaudetovou univerzitou ve Washingtonu v USA a podobně.

Páni, z toho jde hlava kolem. Prozradíš čtenářům, jaké je tvé nejoblíbenější představení?

Sama za sebe nemohu říci, které představení nebo role mi byla nejmilejší. Vždy se jednalo o týmovou práci a vzpomínám skoro na všechna ráda. Také nemohu z té veliké řady titulů vybrat představení, které bylo nejúspěšnější. V poslední době se nejvíce líbí a je hodně žádané mé nové představení Putování ošklivého káčátka. (Pozn. redakce: O tomto představení jsme psali v minulém Gongu). Úplně sama jsem žádnou hru nevymyslela. Jedná se o spolupráci nás všech. Vzájemně se doplňujeme a uplatňujeme své nápady.

Co si myslíš o budoucnosti neslyšících herců? Co bys jim poradila?

Budoucnost neslyšícího i slyšícího herce je nejistá. U neslyšícího ještě víc. Vím to z vlastní zkušenosti. Vše se odvíjí i od hospodářské situace a politiky státu. Naše divadlo je úplně závislé na státních dotacích jako nezisková organizace. A všichni víme, že se má začít hodně šetřit. Takže uvidíme, co bude dál. Radit bych se nikomu neodvážila, protože si myslím, že celý náš život je ovlivněn i štěstím a náhodou. Někdo má prostě toho štěstí víc nebo míň. Ale hlavně musí na sobě pracovat a o něco se snažit.

Jaká představení hraješ v současné době?

V současné době hraju nejvíce právě pro děti. Záleží na tom, co si kde objednají. Vždycky to je pro mne zajímavé. Nejčastěji to jsou představení O veliké řepě, Hrnečku vař, Pták ve vzduchu, ryba ve vodě, Věc není Věc a poslední dobou, jak u ž jsem řekla, hlavně Putování ošklivého káčátka. Věřím, že v Divadle Neslyším budeme mít ještě hodně dobrých nápadů a chuť je realizovat a stále budeme mít dost dětských i dospělých diváků.

Co ti představení pro děti přinášejí?

Ráda hraju pro děti. Jsou bezprostřední, a proto hned vím, jestli se jim to líbí nebo ne. Taková práce mne uspokojuje a mám z ní dobrý pocit a radost. Je pěkné, že na našich představeních se střídají jak slyšící, tak neslyšící děti. Vzájemně se poznávají a ti slyšící se učí, že jsou na světě i lidé, kteří jsou jiní svým postižením. A tak se učí jim porozumět a respektovat je.

Kde se mohou lidé dozvědět o vašem divadle víc informací?

Pokud máte zájem o naši práci a chcete se blíže informovat, tak se stačí podívat na naše webové stránky www.neslysim.cz , kde je celý náš program. Těšíme se, že se na nás přijdete podívat.

Foto: archiv Petry Vaňurové

Komentujte