Fantastické zamávání na cestu

Autor: , vydáno 11/04/12 v 14:20

Fantastické zamávání na cestu

Dostala se ke mně pozvánka „Zamávání na cestu aneb Koncert absolventský.“ Zběžně jsem prošla program: Filharmonie Hradec Králové, dirigent, violoncello, zpěv, Buchty a loutky, tlumočení Česká komora tlumočníků znakového jazyka, obrazy a kouzla. A napadlo mě: Tlumočení do znakového jazyka s filharmonií? Buchty a loutky – To tam budou dávat i buchty? Obrazy – A představovat obrazy? Kouzla – A čarovat?

Každopádně plakátek byl moc hezký a chtěla jsem vidět tlumočené vystoupení filharmonie. A tak jsem se v den D, v pátek 17. února, vydala na Malostranské náměstí do budovy HAMU, úplně přesně do sálu Bohuslava Martinů.

V prvních řadách, které jsou vyhrazeny pro neslyšící a nedoslýchavé, jsem potkala pár známých. Byli jsme nedočkaví, co pro nás tlumočníci a umělci připravili. Sál byl plný k prasknutí. Lidé seděli i na přístavcích! Čas se už nachýlil – a koncert začal!

Na pódium přišli hudebníci královéhradecké filharmonie a pak i sám dirigent, pro mnohé z nás překvapivě mladý muž, Michal Hájek. Chvíle soustředění – a první skladba Igora Stravinského z baletu Pulcinella se snášela k obecenstvu.

Dirigent Michal Hájek si přál     mít celý koncert propojený  s jinými druhy umění a byl to i on sám, kdo oslovil Komoru, zda by její členové mohli koncert tlumočit do českého znakového jazyka.

 

Jako doprovod se v první části koncertu (výběr z baletu Pulcinella od Stravinského) promítalo na projektová plátna živé vystoupení loutkoherce, které se odehrávalo na levé straně pódia.  Loutky to ovšem nebyly ledajaké, ale, světe, div se, vodní! Stěny loutkového divadla totiž byly skleněné a vyplněné vodou, čehož loutkoherec při svém vystoupení také využíval. Někdy loutky chodily před sklem, jindy je ponořil do vody.

Po Stravinském jsme v druhé části koncertu slyšeli Bohuslava Martinů a jeho koncert pro violoncello a orchestr. Na pódium přišel mladý violoncellista Jan Zemen a na levé straně se objevila první dvojice tlumočníků z Komory: Sergej Josef Bovkun a Kateřina Červinková Houšková. Na tlumočníky se upnuly oči všech neslyšících, ale nejenom jich.

I mnozí ze slyšících diváků s velkým zájmem sledovali, jak lidé z Komory tlumočili hudbu do znakového jazyka – až jsem si říkala, zda violoncellista Jan Zemen z toho nevyšel zkrátka! Tu a tam se po očku dívali i hudebníci – když zrovna měli pauzu ve skladbě.

Druhou větu tlumočila dvojice Alan Ptáček a Marie Basovníková a třetí větu Zuzana Hájková s Veronikou Chladovou. Druhá část koncertu sklidila obrovský úspěch, což potvrdily následné živé diskuze neslyšících a nedoslýchavých s přítomnými tlumočníky o přestávce, z nichž bylo možné vycítit velkou radost.

Po pauze pokračoval koncert skladbou Edmunda Rubbry, jež byla opět doprovázena projekcí na plátno. Tentokrát se projekce věnovala obrazům mladé malířky Markéty Kotkové. Filmová kamera sledovala kameramanovu mysl – například jsme nejprve viděli obraz v celku, poté se pohled pomalu přibližoval k určitému detailu a od něho postupně zabíral další části obrazu zblízka. Z pastelů Markéty Kotkové na nás dýchal pokoj, pohoda, radost. Tím měl být program absolventského koncertu u konce. Ale nebyl! Pan dirigent měl pro nás připravené překvapení: Na pódium přišel pán oblečený v obleku z dob minulých, s malým ručním psacím strojem. Zasunul papír – a spustil spolu s orchestrem tak živě, že nám to všem vyrazilo dech! Prostě klapal a posunoval papír i psací lištu tak, že jeho klapot a zvuky vytvářely hlavní melodii, která byla fantasticky zakomponována do orchestrálního doprovodu. I poslední tři tóny naznačující konec skladby ve forte využil zapisovatel k postupnému vysunování papíru.

Pro všechny přítomné byl tento koncert krásným zážitkem, což vyjádřili dlouhým potleskem vestoje. Velký dík za to patří tlumočníkům z Komory i všem vystupujícím umělcům, ale především dirigentovi Michalu Hájkovi, který zapojením více uměleckých druhů do jednoho večera umožnil neslyšícím a nedoslýchavým divákům a posluchačům neopakovatelný večer

 

 

 

 

 

 

Neodolala jsem a položila třem návštěvníkům koncertu následující otázky:

  1. Proč jste na představení přišli?
  2. Co se vám nejvíce líbilo?
  3. Na jakou akci půjdete příště?

Klaudie Podlešáková, neslyšící, 81 let, Praha

  1. Protože mám zájem o kulturu a hudbu. Kdyby zde nebyl tlumočník, nepřišla bych.
  2. Hlavně pohyb českého znakového jazyka, synchronizovaný s tím, zda hudba hraje rychle či pomalu. Vnímám vibrace hudby a obraz – a to si spojím.
  3. Až dostanu informaci o nějaké podobné akci, tak zase půjdu.

Ilona Doležalová, slyšící, 35 let, Havlíčkova Borová

  1. Na představení jsem přijela proto, že jsem dostala pozvánku od Míši (dirigenta Michala Hájka – pozn. red.), který patří k mým nejlepším přátelům.
  2. Bylo to celé úžasné! Míšův způsob práce je naprosto super. Když vnímáte a sledujete, s jakým procítěním diriguje a co do toho dává, a přitom se zaposloucháte do hudby, tak vás to úplně pohltí. Stejně tak violoncellista, ten si to naprosto užíval, a myslím, že si to užívali všichni. Moc se mi líbilo to, že byla hudba znázorněna znakovým jazykem pro lidi, kteří neslyší, aby si ji i oni  mohli dopřát a vcítit se do toho, co nám, kteří slyšíme, hudba přináší. Ta radost, kterou jsem na neslyšících viděla, je pro mne nepopsatelná. Jsem ráda, že to Míša těmto lidem umožnil.
  3. Zatím se na žádnou kulturní akci nechystám – tak to pojmu jinak: V pondělí odjíždím na hory. Myslím, že to bude taky pěkný zážitek.

Nikola Novotná, neslyšící, 24let, Jablonec nad Nisou

1. Přišla jsem na pozvání mé kamarádky, která zde vystupovala. Taky jsem chtěla vidět naživo tu část tlumočenou do znakového jazyka.
2. Samozřejmě část tlumočená do znakového jazyka, líbilo se mi, jak pohyby ladily s vážnou hudbou. Chvílemi jsem měla husí kůži.
3. Zatím nevím. Podle toho, jaká akce se vyskytne, ať bude kulturní, nebo sportovní.
Foto poskytl darem fotograf Karel Kašák z agentury Reklamní – Kašák, Liberec

autor: Marta Höferová, tlumočila: Kateřina Červinková Houšková

 

Komentujte