Městečko Nový Bor na severu Čech je pověstné sklářským průmyslem. Vyrábí se tu nádherné skleněné výrobky, které jsou známé doma i ve světě. Když si koupíte vázu s malovanými motivy z Nového Boru, je docela možné, že na ní pracoval i neslyšící malíř skla František Doležal.
Přes Nový Bor jezdím na chalupu. Občas se cestou zastavíme u Fandy v jeho malém, útulném bytečku. Ve vitríně lze obdivovat krásné vázy, které vlastnoručně maloval. Fanda je sympatický mladý muž, který nezkazí žádnou legraci a jeho kamarádi se na něj mohou spolehnout.
Dnes čtyřiadvacetiletý František vyrůstal v Novém Boru a později v Ústí nad Labem, ale do školy musel dojíždět do Holečkovy ulice v Praze, kde byl na internátě. "Maminka mě chtěla dát do školy pro nedoslýchavé v Liberci, ale tehdy v 80. letech to nešlo, musel jsem do školy pro neslyšící až do Prahy." Oba Františkovi rodiče jsou nedoslýchaví, maminka dříve tlumočila do znakového jazyka.
Cesta k malování skla
Sklářské povolání má František asi v krvi po tátovi, který dříve foukal sklo. Ale pro něj jakožto neslyšícího člověka nebyla cesta k malování skla jednoduchá. Přejít ze školy pro neslyšící s redukovanými osnovami na SOU pro slyšící se nepodaří každému. Za své povolání vděčí paní učitelce Zdence Zemberyové ze školy v Holečkově ulici, která ho nasměrovala. "V 9. třídě jsem se rozhodoval, kam půjdu dál. Nejdřív jsem myslel, že se dám na truhláře, ale paní učitelka mi doporučila sklářství, věděla, že můj otec je sklář. Dokonce jsme s celou třídou jeli na exkurzi do Nového Boru. Po dlouhém váhání jsem se rozhodl pro tříleté studium oboru malíř skla na Středním odborném učilišti sklářském v Novém Boru."
Mezi slyšícími na SOU
Začátek na SOU byl těžký, ale se snahou a chutí se dá vše zvládnout. Fanda měl i štěstí na dobré spolužáky a ochotné učitele. "První ročník byl pro mě nejhorší, byl jsem poprvé v prostředí mezi slyšícími a musel jsem dohánět velké mezery v učební látce. Ve druhém ročníku jsem si už zvykal a můj prospěch se zlepšoval. Taky nás bylo ve třídě méně, třída s 35 žáky se rozdělila na dvě. Třetí rok na učilišti už byl v pohodě. Proti ostatním jsem byl pomalejší, hlavně při písemkách. Ale učitelé byli ke mně vstřícní a ochotní mi pomoci. Jejich výkladu jsem ovšem nerozuměl, opisoval jsem z tabule a ze sešitu svého souseda v lavici. Ten mě taky upozorňoval na všechny důležité věci. Měli jsme i praxi, ta mě hodně bavila. Ale byla dost náročná na komunikaci."
Jedním z největších problémů neslyšících na běžných školách jsou komunikační bariéry. Často kvůli nim nezapadnou mezi slyšící spolužáky a ve škole se necítí dobře. To naštěstí nebyl Fandův případ. "V 1. ročníku jsem se bál komunikovat se svými spolužáky, ale oni se přede mnou naštěstí neostýchali. Přijali mě mezi sebe, snažili se se mnou komunikovat a brzy jsme si na sebe zvykli. Také mi pomáhali s učením, ale raději jsem se učil sám. S kluky jsme každou volnou chvíli sportovali, to nás hodně sblížilo. Rád vzpomínám na týdenní lyžák ve druháku a na zájezd do Itálie ve třeťáku, užili jsme si hodně legrace."
Nástup do práce
Fanda po třech letech získal výuční list a v Novém Boru už zůstal. "Po škole jsem nastoupil do sklářské firmy Crystalex, která spolupracuje se SOU. Crystalex mi finančně hradil náklady na vyučení a zato jsem si tam musel odpracovat minimálně tři roky. Dnes už pracuji v Crystalexu téměř šest let a jsem tu spokojený. Snad jedinou nevýhodou mého povolání jsou škodlivé výpary z barev. Musím být opatrný. Crystalex je největší závod celého Českolipska. Já jsem jediným neslyšícím zaměstnancem. Na pracovní kolektiv si nemohu stěžovat, dobře vycházím především se svojí mistrovou. Se slyšícími spolupracovníky se dorozumíváme více přes tužku a papír než mluvením."
Jak se maluje na sklo?
Poprosila jsem Fandu, aby mi popsal, jak vlastně jeho práce vypadá: "Maluji vzory na vázy a podobné skleněné předměty většinou z barevného skla. Nejdřív si musím smíchat barvy, které budu potřebovat. Máme speciální štětce podle druhu práce, z veverčích, kuních, velbloudích nebo sobích chlupů. Používám techniku "vysoký smalt", to je technika zdobení dekorativního skla. Na sklo je nejprve nanesena zlatá vrstva a vypálí se při teplotě 560 °C. S takto připraveným výrobkem se pouštím do práce. Nejdřív se musí udělat reliéf, který je jednobarevný. Na reliéf se malují vzory, většinou květy se stonky, lístečky a odstíny. Vzory se musí dodržovat, nemůžeme si malovat podle své fantazie. Začínám s malováním bílých květů, pak dělám zelený stonek a nakonec lístky. Barvu nanesu na sklo, nechám nakapat a čekám asi 3 minuty, až uschne. Štětec zmatním a asi po půlhodině udělám druhou modelaci. Končím tečkami a odstíny smaltu. Po každém nanesení obrysové barvy musí být výrobek znovu vypálen, někdy až čtyřikrát. Před vypálením je malba na skle jakoby suchá, po vypálení se krásně leskne. Výsledkem je plastická malba. Pozlacení dělám také, ale jen u menších ploch. Na pozlacení velkých ploch se specializují jiné dílny našeho velkého závodu."
České ručně malované vázy mají dobrý zvuk i ve světě, jsou oblíbeným dárkovým zbožím. Je to precizní práce, která vyžaduje mnoho trpělivosti a nadání na kreslení. Fanda zvládne za jeden pracovní den 20 váz. Ale třeba malování na 4 velké vázy zabere i celý den. Naopak malých váziček Fanda stihne pomalovat denně kolem padesáti. Malování skla není nic pro lenochy a nešiky. "Tato práce je dost náročná na soustředění, nesmím udělat chybu, abych nezkazil výrobek. Smaltové barvy jsou drahé, o malbě se zlatými, platinovými či stříbrnými prvky ani nemluvě. Když jsem sem nastoupil, byl jsem pomalý. Teď už mi jde práce od ruky a nestává se mi, že bych něco zkazil."
Zdá se, že skláři pracují každý sám za sebe, nepotřebují moc komunikovat. Hodí se tato práce i pro neslyšící? Fanda říká, že v současnosti je ve 3. ročníku novoborského sklářského SOU neslyšící dívka z Radlic. Neslyšící, kteří by se chtěli vyučit v tomto oboru, mají otevřené dveře. Jen by měli mít ze základní školy znalosti srovnatelné se slyšícími. Absolventi zvláštních škol nejsou přijímáni. Zájemci by měli mít šikovné ruce. "Moje přijímací zkoušky se skládaly pouze z malování," vzpomíná Fanda, podle kterého by však neslyšící absolventi tohoto oboru mohli mít problémy se sháněním zaměstnání. V České republice je poměrně málo sklářských firem.
Nejen prací je člověk živ
V Novém Boru žije asi 8 neslyšících lidí. "Ale nijak se mezi sebou nestýkáme, já se spíš scházím s neslyšícími kamarády na různých akcích pro neslyšící po celé ČR, hlavně v Praze." V Novém Boru se Františkovi žije dobře. Rád jezdí na kole do okolní krásné přírody a v zimě to má kousek na lyže. "V Crystalexu bych zatím chtěl zůstat, ale uvidím, co přinese budoucnost. Až budu mít přítelkyni, dovedu si představit, že bych se za ní přestěhoval. No uvidíme."
Člověk je živ nejen prací. Mezi Františkovy zájmy patří vláčky. Dříve byl vášnivým modelářem vláčků. Měl doma velkou železnici (2,5 x 1,5 m) s elektrickým pohonem. Měla jsem možnost ji vidět a musím uznat, že Fanda má zlaté ručičky. "Bohužel jsem musel železnici z nedostatku místa prodat. Taky jsem na to už ani neměl čas." Dále má Fanda rád turistiku, cyklistiku, cestování a v zimě lyžování. Ve volném čase se stará o svoje autíčko a učí se pracovat s počítačem. Ještě na něj musím prozradit, že dobře vaří.
Ale na svoje koníčky v příštích letech asi moc času mít nebude. I ve 24 letech si může člověk rozšiřovat vzdělání. Nikdy není pozdě, to můžeme vidět třeba na univerzitách třetího věku, kde studují i lidé v důchodu. Fandovým snem je maturita a rozšíření znalostí v oboru. Přihlásil se na tříleté nástavbové studium v Novém Boru, obor zušlechťování skla.
"Tak budu od září zase navštěvovat školní lavice, i když dálkově. Doufám, že to dotáhnu až k maturitě."
Všechna práva vyhrazena Publikování nebo šíření obsahu článků z Gongu je bez souhlasu redakce zakázáno. 800x600 webmaster: František Tichý server: www.neslysici.cz