ČLÁNEK z Gongu 10-12/2016 CODA poselství

Autor: , vydáno 29/11/16 v 16:05

ČLÁNEK z Gongu 10-12/2016 CODA poselství

Článek z Gongu 10-12/2016 strana 36, autorky Mgr. Moniky Augustinové:

CODA příběh

„Rodičům se narodí silné, zdravé dítě, ale již na počátku svého života je pro něj přichystaná složitější cesta, než u silných zdravých jedinců. Ptáte se proč? Rodiče tohoto dítěte nikdy neuslyší své dítě plakat, smát se, žvatlat, mluvit, zpívat. Tohle vše mohou pouze vidět. Rodiče dítěte jsou neslyšící. Svět neslyšících rodičů je i jeho světem, vklouzlo tam úplně přirozeně. Dítě nevnímá, že svět ticha je pro spoustu lidí nepochopitelný a jiný. A právě tito lidé s empaticky míněným soucitem dítě litují, někdy jej označí za „chudáčka“. Dítě však nechápe, proč by mělo být chudáčkem, je zdravé a silné. Tak proč?

YouTube Preview Image

Nejen tato otázka, ale mnohé další otázky, které na nás valila slyšící společnost po zjištění, že mí rodiče neslyší. Každá z těchto otázek pátrající po podmínkách výchovy podobné vlčích dětí, mě donutily na chvíli se zastavit a zamyslet, v čem jsem chudáček? Vždyť o mě pečují dva milující rodiče! Mám co jíst, pít, kde bydlet, můžu si hrát, dělat vše jako ostatní děti, jsem stejná jako ony a přesto má někdo pocit, že bych neměla být? Nebo platí stokrát slyšená a mnohými z nás nenáviděná otázka: „Kde ses naučila mluvit?“. Ve světě neslyšících se mě na tyto otázky nikdo neptal a už vůbec mě nikdo nenazýval „chudáčkem“.

Jak naše životy ubíhaly, každý jsme v sobě nesli jakési trápení. Někdo menší, někdo větší. Jako děti jsme se snažily přirozeně životem proplouvat. Dospěli jsme a měli své rodiny. Jako dospělí lidé jsme měli možnost všechno vidět z úplně jiného úhlu pohledu.  A otázky z dětství znovu vypluly na povrch, tentokráte už v jiné dimenzi a nad některými vyvstala otázka: „Byl to jen můj problém nebo mnohé bylo ovlivněno sluchovým postižením mých rodičů?“
Já sama jsem měla největší problém s vyjadřováním. Měla jsem pocit, že někomu sdělit informaci tak dostatečně, jak bych chtěla, nedokáži. Jakoby mi chyběla slova, přestože jsem byla oproti vrstevníkům nadprůměrný čtenář. Tak proč? Kde byla chyba?

Odpovědi na tyto, ale i mnohé další otázky jsem hledala ve své diplomové práci nazvané „Vliv sluchového postižení rodičů na komunikační dovednosti jejich slyšících potomků“. Vlastní výzkum byl rozdělen do čtyř kategorií tak, aby zmapovaly celý život CODA jedince od nejútlejšího dětství, přes školní léta a dobu dospělosti. Zajímala mě především oblast komunikace, a to: Jak v rodině byla zajištěna mluvená řeč? Zda rodiče komunikovali s dítětem ve znakovém jazyce? Jestli CODA jedinci v dospělosti používají znakový jazyk? Umí a používají jejich potomci znakový jazyk při komunikaci se svými neslyšícími prarodiči? Rovněž mě zajímala oblast školní docházky a vnímání světa neslyšících nejen z pohledu dítěte, ale i dospělého CODA jedince.

Období školní docházky bylo pro mnohé z nás zpočátku nelehkým obdobím. Bylo také obdobím, kdy mnozí z nás chtěli všem ukázat, že jsme normální, že na to máme, že nejsme žádní „chudáčci“. A svou samostatností a pílí jsme dorovnávali rozdíly, ve kterých byli naši spolužáci ve výhodě díky podpoře rodičů. Mnozí z nás byli odkázáni pouze sami na sebe. Nejen proto se tak ve svých doporučeních obracím i na pedagogy běžných škol, aby měli povědomí o zázemí a kultuře slyšícího dítěte neslyšících rodičů, ve které dítě vyrůstá. Aby věděli, s jakými úskalími se takovéto dítě v průběhu svého života potýká.

Součástí mé diplomové práce jsou i dvě „CODA poselství“. Jedno pro malé CODA a druhé pro neslyšící rodiče. S těmito poselstvími vás seznámíme v příštím vydání našeho časopisu. Další práce na toto téma lze stáhnout na www.volny.cz/karel.redlich v sekci literatura.

Mgr. Monika Augustinová

Foto č. 1

Foto č. 2

Komentujte