České jídlo mi chutná

Autor: , vydáno 31/05/11 v 21:52

České jídlo mi chutná

…říká švédský neslyšící kuchař Fredrik Lindvall.

Při pohledu na švédskou specialtu zvanou köttbullar se vám určitě začnou sbíhat sliny. A což teprve, když ochutnáte fettisdagsbullar semlor. Já měla možnost rozmazlit svůj jazýček v Hradci Králové, kde v tamější škole pro sluchově postižené proběhl 8. března „Den švédské kuchyně“.

Köttbullar jsou masové kuličky, které se podávají s omáčkou, brambory a brusinkami. Fettisdagsbullar semlor jsou švédské buchtičky, tzv. kříženci mezi buchtou a větrníkem. Kromě ochutnávky jsem si příjemně „popovídala“ prostřednictvím tlumočnice Terezy Neničkové s neslyšícím švédským kuchařem Fredrikem Lindvallem (42 let), který byl v Hradci Králové jako učitel společně se svými pěti neslyšícími studenty.

Fredriku, v čem spočívá akce Švédský den kuchyně?

Byl to jeden den z čtrnáctidenního výměnného školního pobytu. V rámci tohoto pobytu přijelo 5 našich neslyšící učňové ze švédské školy v Örebro na dva týdny do Hradce Králové. První týden v březnu zde byli společně s učitelkou Jennii, druhý týden jsem ji vystřídal a byl jsem tu se studenty já. Během této doby si vyměňujeme zajímavé zkušenosti a poznatky s českými kuchařskými učni v oblasti vaření, naši studenti se s nimi také učí například matematiku, angličtinu, výtvarku, a navzájem se poznávají. Zkoušejí se i učit některá česká slovíčka nebo znaky. A právě dnes jsme uspořádali Den švédské kuchyně. Uvařili jsme švédské speciality, které tu lidi ze školy ochutnávali.

Jste v Česku poprvé?

Ano, poprvé. Již dříve jsem se chtěl podívat do České republiky, poznat vaši kulturu, krásné staré památky. Až teď mi to vyšlo. A určitě bych se sem chtěl ještě někdy soukromě vrátit. Nyní jsem tady s dětmi jako doprovod. Jen dneska v rámci Dne švédské kuchyně jsem na svoje studenty dohlížel, aby správně uvařili naše švédské speciality. Až přijedou čeští studenti k nám do Švédska, tak se zapojím do výuky a rád je naučím něco nového. Tak jako tady český učitel (pozn. red.: Lukáš Ende) naučil včera naše švédské studenty uvařit typické české jídlo. Až se do Švédska vrátí moji studenti, budou ve škole ostatním vyprávět, co se tady nového naučili a dozvěděli a také uvaří česká jídla.

Můžete se našim čtenářům krátce představit? Do jaké školy jste chodil a jaké to bylo?

Jako malý jsem chodil do školy pro slyšící děti, ale moji rodiče se pak vzhledem k mému handicapu rozhodli, že budu chodit do školy pro neslyšící kousek od Örebro. Po základní škole jsem se měl rozhodnout, kam půjdu dál. Rád jsem vařil, ale nechtělo se mi jít do oborů jako je kuchař, řezník, pekař, chtěl jsem studovat obor Restaurace. Tak jsem chodil do školy pro slyšící. Měl jsem tam po dobu tří let k dispozici tlumočníka. Byli jsme tam dva neslyšící.

Kam jste šel po studiu?

Po škole jsem pak šel do práce, v Örebru jsem dva roky vařil v restauraci. Vystřídal jsem různé práce. Pak jsem pracoval tři roky na severu v Leskandu, kde jsem jako šéfkuchař měl pod sebou dva slyšící kuchaře a pracoval jsem pro jednu restauraci. Pak jsem se vrátil do Örebro, kde jsem byl zaměstnán v hotelu a staral jsem se o zboží, objednával ho atd. A když měl šéfkuchař volno, tak jsem ho nahradil a vařil jsem. Bylo to pro mě náročné, pracoval jsem v noci, ve dne i o víkendu.

A pak se mě jednoho dne ředitel ze základní školy pro neslyšící v Örebro (Birgittaskolan) zeptal, jestli bych nechtěl pracovat s dětmi. Na tuto nabídku jsem kývl, protože jsem potřeboval změnu, chtěl jsem zkusit něco nového a také jsem chtěl mít volné víkendy. Ve škole jsem učil předmět znakový jazyk, nikoliv vaření. (smích) Tuším, že jsem tam učil pět let a mezitím studoval na univerzitě.

Studoval?

Ano, studoval jsem na univerzitě znakový jazyk a pedagogiku. Pak jsem začal učit v Örebro na jiné škole. V Örebro jsou totiž kromě základní školy pro neslyšící ještě čtyři různé střední školy pro neslyšící, každá se jmenuje jinak a nabízí různé obory. Začal jsem pracovat v jedné ze středních škol (Tullängsskolan), kde jsem učil znakový jazyk a dramatickou výchovu.

A kdy jste se vrátil zpátky k milovanému vaření?

Je pravda, že v srdci jsem stále toužil po vaření. Učit děti mě bavilo, ale srdci neporučíš. Tak jsem se rozhodl, že zkusím jít na univerzitu, ze které vycházeli budoucí učitelé, kteří vyučují gastronomii. Přihlásilo se osmdesát lidí a jen šest brali. Kromě testu a praktické části – vaření – nás čekala třetí, nejtěžší část. Chodili jsme po jednom do místnosti, kde nám řekli, že máme připravit menu pro sto různých lidí, například pro deset muslimů, deset Izraelců, deset Švédů atd. Tak jsem začal vymýšlet menu pro jednotlivé skupiny a po hodině jsem jim to musel odůvodnit, proč bych jedné skupině nedával maso, co bych jim dal za konkrétní víno a podobně. Poté následoval ústní pohovor, kde se zajímali, proč se jako první neslyšící hlásím na tuto školu. Za měsíc jsem dostal dopis, že mě vzali. Měl jsem velkou radost. Ze začátku byly problémy s tlumočníkem, ale nakonec ve škole pochopili, že ho nutně potřebuji a pak jsem ho měl k dispozici po celou dobu tříletého studia.

Co následovalo po studiu?

Po studiu jsem začal učit na jiné střední škole v Örebro (Virginska skolan). Učím tam děti, co se hlásí do oboru kuchař. Vyučuji různé předměty: praxi, restauraci, teorii restaurace, vína, různé věci. A učím nadále i dramatickou výchovu.

Zaslechla jsem, že jste měl i svůj televizní pořad o vaření. Jak si vás našli?

Ano, je to tak. Byl to seriál o vaření, měl dvacet dílů. Možná mě trochu znali už z dřívějška, občas jsem totiž vystupoval v divadle, neboť vyučuji dramatickou výchovu, i když by to nikdo do mě na první pohled neřekl. (smích) Také mě možná vybrali proto, že jsem byl první neslyšící, co vystudoval univerzitu, kde přijímali jen šest lidí.

Bylo pro vás natáčení náročné? Jak to probíhalo?

Náročné, kdepak. (smích) Kamera byla můj kamarád. Natočili jsme celkem dvacet dílů, které se vysílaly každou sobotu dopoledne v televizi. Výběr jídla nechali na mně. Vždy jsem dopředu připravil nějaké menu, které mi schválili nebo něco upravili. Pak mi sehnali ingredience a mohli jsme natáčet. Uváděl jsem to v znakovém jazyce. Při natáčení jsme zažili spoustu legrace. Když jsem třeba začal míchat těsto pomocí ručního šlehače a pak jsem začal znakovat. V jedné ruce jsem měl pořád šlehač, tak mi z něj při znakování vylétly metličky do stran. (smích) A spoustu takových vtipných zážitků jsem si odnesl z natáčení.

Prozradíte nám něco z vašeho osobního života? Kdo doma vaří?

Moje manželka pracuje jako odpolední a noční vychovatelka na směny, takže podle toho, kdo z nás má volno, tak někdo z nás uvaří. Máme spolu pět dětí, z toho nejstarší dceři je 21 let, ostatní čtyři jsou kluci a nejmladšímu z nich jsou dva roky. A právě třetí dítě, patnáctiletý syn, se učí na kuchaře a ten doma vždy rád uvaří. A když už vařím já, tak mám rád tradiční jednoduchá švédská jídla.

Ochutnal jste již české jídlo? Chutná vám?

České jídlo mi chutná. České polévky mi chutnají. Je zajímavé, že tady si dáváte k obědu polévku a pak hlavní jídlo. My si polévku k hlavnímu jídlu nedáváme. Spíš si dáváme jako předkrm knäckebröd (křupavý chléb) třeba se sýrem. Zajímavé je i to, že jsem tu měl ve škole k obědu jako nápoj teplý slazený čaj, na to taky nejsem zvyklý. (smích) My pijeme k obědu mléko.

Máte nějaký cíl, který byste si chtěl splnit?

Otevřít si vlastní restauraci. Už jednou jsem si společně s více lidmi otevřel kavárnu, ale protože nás bylo takhle hodně, tak to nefungovalo. Mým snem je otevřít si svou vlastní restauraci.

Chtěl byste něco na závěr vzkázat našim neslyšícím čtenářům? Třeba o tom, co dělat, když to chci v životě někam dotáhnout….

Určitě by to neměli vzdávat a říkat si, nezvládnu to mezi slyšícími. Například studovat na univerzitě nebo pracovat mezi slyšícími. Musíte si říkat: Ne, zvládnu to. Já jsem to taky dokázal. Určitě je důležité nebát se do toho jít a zkusit bojovat. A hlavně myslet pozitivně. Já jsem to zvládl, tak vy to zvládnete taky.

Text a foto: Veronika Chladová

O projektech školy:

Střední, základní a mateřská škola v Hradci Králové má za sebou již několik výměnných zahraničních pobytů. Studenti už byli ve Švédsku a Anglii. V Hradci Králové opakovaně pobývali studenti ze Švédska, Anglie a chystají se přijet studenti z Turecka. Cílem výměnných pobytů je získat zkušenosti ve svém oboru, navázat nová přátelství a rozvíjet komunikaci v národních znakových jazycích, procvičovat písemnou formu anglického jazyka, poznat kulturu, získat informace pro možnost budoucího zaměstnání, popřípadě i studia (Evropská dobrovolnická služba).

Projekt SPREADTHESIGN (www.spreadthesign.com), Leonardo da Vinci, je mezinárodní projekt, ve kterém se vytvářel mezinárodní slovník národních forem znakových jazyků. Škola jako jediná zastupovala ČR, dalšími partnery bylo Švédsko, Španělsko, Portugalsko, Litva, Velká Británie, Německo, Francie a Turecko. Tento rozsáhlý projekt koordinoval Thomas Lydell-Olsen ze Švédska. V současné době byl podán projekt, který by měl navazovat na SPREADTHESIGN. Pokud bude projekt podpořen, vstoupí do něj noví partneři.

Komentujte