Boris Masník – tichý služebník animovaného filmu

Autor: , vydáno 07/07/11 v 10:43

Boris Masník – tichý služebník animovaného filmu

Film dělá režisér, zní nepsaný zákon filmového světa. Ovšem čím by byl režisér bez svého tvůrčího týmu? Generálem bez vojska. Přední režisér českého animovaného filmu, scenárista a výtvarník Břetislav Pojar by se v žádném případě neobešel bez svého dvorního animátora Borise Masníka (18. srpna 1923 – 24. března 2011). Jeho jméno možná divákům nic neříká, přesto si dovolím tvrdit, že alespoň část filmů, kterým pomohl vdechnout život, znají všichni. Stačí vyjmenovat několik pohádek a večerníčků: Pojďte, pane, budeme si hrát, Zahrada, Dášeňka, Malá čarodějnice, Oštrozok. Dlouholetí čtenáři Gongu si jistě vzpomenou na jeho kreslený seriál založený na nesourodé dvojici vtipálků Filipa a Filipínka.

Ke kreslení ho přivedl otec, stejně jako jeho dva bratry, z nichž rovněž vyrostli animátoři. Ostatně proslulá společnost animovaných filmů Studio Bratři v triku dostala název právě podle bratrů Masníků – Borise, Ivana a Vojena. Jejich otec sice býval často mimo domov, jezdil totiž za prací po celém světě, ale kdykoliv měl příležitost, učil syny základům výtvarného řemesla. Od dětství si tak Boris trénoval vizuální paměť, čehož v pozdější profesi náležitě využil. Vystudoval střední grafickou školu, přestože vinou zánětu mozkových blan přišel v šesti měsících o sluch. Nějaký čas strávil v ústavu pro děti se sluchovým postižením. Vzpomínky na jeho pobyt tam nepatřily k těm šťastným. Děti se musely podřizovat přísnému režimu, na povel musely dokonce i jíst. Když maminka zjistila, v jakých podmínkách její syn vyrůstá, rozzlobila se a vzala chlapce zpět domů. S velikou pečlivostí a vytrvalostí pak učila Borise mluvit. Ukazovala mu písmena a tak dlouho mu sama předváděla, jak jednotlivé hlásky vypadají, až se je naučil vyslovovat. Dokázal také výborně odezírat a hodně četl, což mu pomáhalo při komunikaci s ostatními. Jakmile ale někdo použil slova, která Boris neznal z literatury nebo z novin, nedokázal si pod nimi nic představit. Kolegové v práci už věděli, jakou slovní zásobu zná, a s neslyšícími přáteli se hravě domluvil znakovým jazykem.

Jeho cesta k animovanému filmu byla prostá. Zúčastnil se konkurzu na místo pracovníka v kresleném filmu, o němž se dočetl z inzerátu v novinách. Přijali ho, a tak se od roku 1944 věnoval svému celoživotnímu povolání animátora.

KDO JE KDO?

Možná je na místě stručně a laicky si vysvětlit, co práce animátora obnáší. Často si ji totiž lidé pletou s prací výtvarníka. A když už budeme v tom vysvětlování, začněme přímo u animovaného filmu. Můžeme ho rozdělit do dvou základních oblastí – na film kreslený a loutkový. Výtvarník vymýšlí podobu kreslených či loutkových postaviček, všech předmětů a pozadí v daném filmu. Animátor pak tyto figurky a věci oživuje. Pohyb rozkládá na jednotlivé fáze, které kamera snímá okénko po okénku. Moderní postupy natáčení už se sice mění, ale úloha výtvarníka a animátora stále přetrvává. Jeden vytváří podobu animovaných hrdinů a druhý je uvádí do pohybu. Například v příbězích o dvou medvědech, kteří se potkali u Kolína, byli výtvarníky Břetislav Pojar a Miroslav Štěpánek, zatímco večerníček o Malé čarodějnici po výtvarné stránce zpracoval Zdeněk Smetana. U obou pohádek byl jedním z animátorů právě Boris Masník.

ČIKLOVKA

Koncem padesátých let přišel Boris do legendárního studia animovaného filmu v Praze-Nuslích v Čiklově ulici, kterému se neřeklo jinak než Čiklovka. Tady pracoval pod vedením režiséra Pojara. Jako animátor musel vědět, na kterém zlomku času začne pohyb. Slyšícím lidem v tom pomáhá tempo řeči a zvuková stopa filmu. Ne tak Borisu Masníkovi. Vytvořili si proto s režisérem speciální pracovní postup. Pojar mu názorně předvedl, jak si danou scénu představuje, jak se figurka pohybuje, jak se tváří a projevuje. I když Boris nemohl slyšet rytmus řeči, vnímal rytmus těla. Bedlivě sledoval, jak je který pohyb dlouhý. Každý pohyb má určitý počet oken a on si uměl v duchu představit, kolik oken bude daný pohyb potřebovat. To vše si dokonale zapamatoval a vzápětí realizoval. Svou profesi miloval, byl pro ni stvořený. Dovedl přesně odpozorovat, co mu lidi popisovali, jaké měli reakce, jak dlouhé dělali pauzy.

Vyznačoval se ještě jednou typickou vlastností – za každých okolností zůstával v klidu. Zatímco kolegové si zoufali, byli nervózní, aby se záběr povedl, on zachovával chladnou hlavu. Nezabýval se podružnostmi, přesně věděl, co jak bude vypadat, co je potřeba udělat, protože své řemeslo perfektně ovládal.

STRACH A DŘINA

Patřil k nejlepším, přesto žil v permanentním strachu, aby nepřišel o místo. Potřeboval jistotu, klid a známé prostředí. Pracoval v týmu lidí, se kterými si rozuměl, byli na sebe zvyklí, věděli už, jak společně komunikovat, měl svou skříňku a židli. Ale také měl povinnost plnit plán, jak bylo tehdy nařízeno. Krátký film měl v té době monopol, jeho zaměstnanci byli placení od metru a norma byla nastavená tak, že šla jen těžko splnit. Ve studiu u Pojara se tvořilo pracným a pomalým postupem. To, co Boris vydělal, dostali animátoři u jiné produkce za poloviční práci. Proto dřel do úmoru, víc než všichni ostatní, nikdy neměl dovolenou, jen aby nedostal výpověď. Bál se okamžiku, kdy by musel začínat někde znovu.

Ten nastal v roce 1982, kdy studio v Čiklovce rozpustili a Borise přeložili do západní produkce. Tuto změnu snášel velice špatně. Dostal rozsáhlý pásový opar a na několik týdnů skončil v nemocnici. Nějaký čas trvalo, než se v novém prostředí aklimatizoval a zvykl si na nové kolegy. Pak se opět ponořil do práce, která byla jeho záchytným bodem.

NENÁPADNÝ KOMIK

Své soukromí si pečlivě střežil, netoužil po popularitě ani slávě. Nepůsobil však dojmem odtažitého člověka, jen rád zůstával v pozadí, jako skrytý pozorovatel okolního dění. „Vyhovovalo mu, že může pracovat samostatně, v podstatě inkognito. Byl šťastný, že je tam někde v koutě ateliéru, spolu s němými figurkami,“ vzpomíná jeho kolega z Čiklovky, animátor Jan Klos. „Moc toho nenamluvil, ale měl úžasné mimické schopnosti, všechno dokázal vyjádřit. Navíc měl v sobě obrovskou komiku, kreslil karikatury a ve všem nacházel něco humorného. Měl strašnou radost, když se povedlo v obraze utajit nějaký podvod. Jednou nám chyběla čtvrtá psí noha, nemohli jsme ji nikde najít. Boris chvilku něco mumlal, pak jen mávnul rukou, umístil psa do záběru a začal točit. A pes běží o třech nohách, jen to frčí. Nikdo nic nepoznal. V tom momentě si uvědomíte, že důležitý je hlavní vedoucí pohyb v celkové ploše, a jestli jsou tam tři nebo čtyři nožičky, na tom vlastně nezáleží. Pro mě to byla ohromná škola, kterou vám nikdo nemůže dát.“

Práce v ateliéru vyžadovala mnoho a mnoho hodin. Zatímco ostatní zaměstnanci už odcházeli domů, animátoři museli rozdělanou práci dokončit. Když měl Boris hlad, vzal jablko, rozkrojil ho, půlku snědl a zbytek si nechal na večer. „Byl to skromný člověk, spolehlivý, neudělal žádný podraz. Snažil jsem se od něj co nejvíc naučit. Nedával mi přímé rady. Ne že by mi nechtěl pomoct, ale věděl, že já musím mít svůj styl, svůj svět střihové skladby, že mi nemůže nikdo poradit, jak daleko bude tahle ručička od tohohle stromu, když nemám komplexní představu o celé kompozici. Učil jsem se tím, že jsem ho sledoval při práci. Jakmile Čiklovka skončila, šli jsme každý jinam, pak už jsem o Borisovi nevěděl nic. Až v roce 1989 jsme se ještě jednou pracovně setkali při natáčení Pojarova filmu Motýlí čas.“

VZPOMÍNKY PŘÁTEL A KOLEGŮ

Zlata Kurcová (56 let), neslyšící herečka divadelního souboru Pantomima S. I. a NEPANTO, bývalá moderátorka zpráv v českém znakovém jazyce a moderátorka Televizního klubu neslyšících:

S Borisem Masníkem jsem se poprvé seznámila v 80. letech, když fotil znaky do pravidelné rubriky v časopise Gong. Redakce tehdy hledala novou figurantku, kterou dlouhý čas byla slečna Hrušková. Nečekaně však emigrovala do Německa, proto potřebovali najít někoho nového. V té době jsem byla zrovna na mateřské dovolené, tak jsem si říkala, že by to neměl být problém. Nabídku jsem přijala a takhle jsem se poprvé seznámila s Borisem Masníkem. Následně jsme společně dofocovali některé znaky do připravovaného Slovníku znakové řeči.

Pamatuji si, že jsme fotili u něho v ateliéru. Byl to pro mě zážitek, protože tam byly k vidění některé jeho kresby a obrázky. Někdy jsme fotili i ve Spolku. Později se této práce ujal pan Josef Brožík, protože Boris už na ni neměl čas.

Další naší spoluprací bylo natáčení pohádky ve znakovém jazyce Princezna na hrášku, kde jsem hrála princeznu. Pohádka byla vylepšená Masníkovou animací, přikreslil například déšť, blesky, polštáře atd.

Také občas fotil pro pantomimický pražský soubor Nepanto, jehož členkou jsem byla. Jako poděkování jsme ho vždy zvali na mikulášskou besídku, kam rád přišel a s námi se všemi si popovídal. Boris rád vyprávěl vtipy, nebo co zajímavého si přečetl v novinách.

Naposledy jsem ho viděla v roce 2008 při natáčení Televizního klubu neslyšících na téma Počítačové kurzy pro neslyšící seniory. Tenkrát docházel jako jeden z nejstarších seniorů do APPN na počítačové kurzy a podle slov lektora Tomáše Wirtha mu práce s počítačem šla dobře a rychle se ji naučil.

Na Borise budu v dobrém vzpomínat. Přestože byl neslyšící, podařilo se mu díky svému talentu vytvořit úžasné pohádky, kresby i fotky. Stal se tak jedním z nejznámějších českých animátorů. Za to jsem ho obdivovala. I když byl známým animátorem, byl vždy skromný a s námi neslyšícími si rád povídal.

Věra Macháčková (76 let), neslyšící výtvarnice:

S Borisem Masníkem jsem se poprvé seznámila, když se oženil se spolužačkou mého manžela Václava. Působil i ve Svazarmu, kde se scházel s mým manželem. Vedla jsem výtvarný kroužek Modkres, tak jsme se občas s Borisem vídali kvůli výtvarným záležitostem, ve kterých mi pomáhal a radil.

Spolupracovali jsme spolu při natáčení loutkové pohádky Princ Bajaja. Byla to pohádka v českém znakovém jazyce s neslyšícími dětmi, které hrály s vlastnoručně vyrobenými a namalovanými loutkami. A právě Boris mi pomáhal s tím, jak by se měl napsat scénář, jak by se to mělo natočit apod. Dobře se mi s ním spolupracovalo. Byl to šibal. S dětmi si dobře rozuměl a uměl si s nimi zavtipkovat.

Naposledy jsem ho viděla před několika lety na jeho výstavě v Praze. Letos se konala v Mladé Boleslavi výstava „Žijeme tu všichni spolu“ a já jsem si přála, aby v ní měl i on své výtvory. Bohužel nechtěl, nejspíš se na to po zdravotní stránce necítil a v té době také zemřel.

Nikdy na něho s manželem nezapomeneme. Byl to člověk velmi ochotný a obětavý. Vážím si ho, jaký to byl výborný neslyšící student, který se musel ve škole pro slyšící obejít bez tlumočníků, a přesto se mu podařilo vystudovat.

Jan Klos (70 let), slyšící animátor, pedagog katedry animace FAMU:

Ve svých 33 letech jsem mezi roky 1973–1982 prožil devět let, které změnily můj život. Ze světa krátkodobého, kolektivního vypětí v divadelním představení ocitl jsem se ve světě tichého a osamělého soustředění nad realizací představ režiséra a scenáristy v tzv. animovaném filmu. A byl to pro mě šťastný start 32leté kariéry animátora-fázaře. Zapadl jsem tehdy jako nováček mezi navzájem konkurenční starší tvůrce: Pojara, Klugeho, Štěpánka, Malíka… Značné úsilí mít v hlavě co nejdokonalejší představu odděluje člověka od ostatních lidí. Takto opuštěn a izolován poznal jsem najednou v přítmí ateliéru porozumění a shovívavost člověka, který sice neslyšel, co říkám, ale přesto mě chápal a byl ochoten v okamžiku zvrátit nervozitu a napětí do mimické „srandopolohy“ komika. Slunce, které nepálí, ale hřeje – podzimní slunce. Vděčnost Borisi Masníkovi neumím vypsat. Považuji ho za svého adoptivního otce, s nikým jsem ve studiu nestrávil na stejné úrovni podlahy tolik dní a hodin jako s ním. Velice mě mrzelo, jak musel dřít. Chovám ho ve velké úctě a je pro mě národním umělcem.

 

Autor: Blanka Lavičková, Veronika Chladová

Foto: reprodukce Zlatý věk české loutkové animace, archiv Gongu

 

Komentujte